Press "Enter" to skip to content

O DESETI LETECH, TŘECH SESTAVÁCH A JEDNOM KRTEČKU CHESED

„Rozhovor můžeme udělat ve středu v mém sekáči,“ pravila Zuzana Wirthová do telefonu. Obchůdek má moc pěkný. Tento obor podnikání, předměty s hebrejskými nápisy a hudba z nového cédéčka skupiny Chesed mi hned přihrály první otázku.

• Jaký vlastně máte v kapele vztah k židovství?
Já a moje sestra citový a možná někde v hloubce i… Uvědomila jsem si to na výstavě fotografií z varšavského ghetta, hleděly z nich na mě oči lidí a já si říkala, že ty oči přece odněkud znám. A pak jsem na to přišla – takové oči měl můj děda. Ovšem naše nová houslistka Karolína je po mamince, podle židovského práva – halachy – je v tom důležitá matka, ne otec. Tím pádem by dokonce měla i nárok na izraelské občanství.

• V České republice není mnoho souborů, které by se systematicky věnovaly židovské hudbě, ale pár jich přece jen znám – třeba Ester nebo Mišpachu. Máte s těmito dvěma skupinami nějaké bližší vztahy?
Osobně se znám s některými lidmi z obou dvou, s Káťou Tlustou jsme dokonce spolupracovaly v první sestavě Chesed a při nahrávání první desky. Později se naše cesty rozešly, život je složitý…

• Zmínila jsi první sestavu a desku, kdy vlastně vznikla skupina Chesed?
To bylo někdy na přelomu let 1991 a 1992.

• Takže budete slavit deset let.
To není tak jednoduché. První sestava existovala do prvního cédéčka Židovské svátky v písních, které jsme nahráli v roce 1994, pak se rozpadla. Ve druhé sestavě byli nadšenci pro židovskou hudbu, ale méně už muzikanti. Absolvovali jsme spolu sice nádherný zájezd do Izraele, byli jsme dva týdny v srdci izraelské armády a mám na to překrásné vzpomínky, ale po návratu jsem to rozpustila. Do nové Chesed přišla nejdřív moje sestra Monika, bylo to někdy koncem roku 1996 poté, co zemřel její manžel Jirka Břenek, zakladatel Českomoravské. Tehdy jsme jely hrát na židovskou obec do Teplic na svátek chanuka, já hrála na kytaru a obě jsme zpívaly – brzo poté k nám přišla houslistka Kamila Kurzová.

• Měla jsi už tenkrát jasnou představu o nástrojovém obsazení?
Chtěla jsem určitě kytaru a housle. Kytaristu jsme hledali dlouho, Matěj k nám přišel poté, kdy jsme oslovili Štěpána Raka, zda by o někom nevěděl. K tomu by se mi líbil ještě jeden sólový nástroj, harmonika nebo klarinet. A cítím, že nám chybí nástrojový spodek, basy. Ale nehledáme další lidi nijak násilně a křečovitě, necháváme tomu volný průběh. Ve čtyřech zas máme tu výhodu, že se vejdeme do jednoho auta.

• Přišlo mi právě zvláštní, že nemáte klarinetistu, když klarinet je zcela charakteristický nástroj pro klezmer.
To ano, ale pozor, my nejsme klezmer. Klezmer je lidová hudba, to jsou baviči. Nedávno byla v Praze možná nejslavnější klezmerová skupina The Klezmatics, ačkoliv oni už hrají spíš world music než čistý klezmer. My jsme na opačné straně, věnujeme se spíš duchovní hudbě a klezmer zařazujeme jenom pro zpestření.

• Když jste tedy takhle zaměření, s jakými ambicemi jste jeli na Zahradu?
Šlo nám hlavně o to, abychom ty písničky dostali do širšího povědomí, aby je slyšelo hodně lidí. Už jsme v životě leccos zažili, a tak nám nešlo o to, abychom byli slavní a nechali si od někoho potvrdit, že to děláme skvěle. To, že dostaneme Krtečka, jsme se dověděli za pódiem od Milana Koláře – Medvěda, byl to obrovský šok. A prý už o tom štáb uvažoval loni – tomu se nechtělo věřit.

• Krtečka jste tedy dostali od štábu, ale i v diváckém hlasování jste dopadli dobře, tuším na desátém místě. Ceníte si víc té potvory, kterou jste od štábu dostali, anebo diváckého úspěchu?
Pro nás bylo hrozně důležité, že nás lidi berou, ačkoliv zpíváme cizím jazykem, máme jen malé a ne moc průrazné nástrojové obsazení. Ale ta potvora je mimochodem moc hezká (smích).

• Pozorujete na sobě, že vás úspěch na Zahradě nějak změnil?
Většina z nás v minulosti prošla různými zkouškami, takovou životní pračkou, a tak si myslím, že nás nějaká sláva nerozhodí. Je ale příjemné, že se o nás ví a že lidi začínají spontánně jezdit na naše koncerty.

• Židovská hudba je asi dost mezinárodní fenomén. Jste zváni na nějaká vystoupení v zahraničí?
Absolvovali jsme kromě už zmíněného zájezdu do Izraele dvě zahraniční cesty. První byla do Bělehradu, právě když tam začaly protimiloševičovské demonstrace hnutí Otpor. Dostali jsme se k tomu velmi zajímavou sérií náhod, v Praze jsem potkala srbského muzikanta Dragana, přes něhož jsme získali kontakty. V první chvíli jsme si řekli, že pro Miloševiče nehrajeme. Ovšem pak se ukázalo, že na českou ambasádu, která náš koncert pořádala, chodí lidé jako do „země krále Miroslava“. Takže jsme tam hráli v etnografickém muzeu a pro studenty na filosofické fakultě. Pak jsme ještě vystupovali v synagoze v Novém Sadu a také pro českou menšinu v Českém Selu. Letos v červenci jsme byli pozváni na Dny Prahy v Sarajevu. Je to nádherný město, vsunutý prst islámu do Evropy, minarety, zpěv muezínů… No a pak jsme se vrátili a přišlo 11. září…

• V létě začal hrát Matěj i s Natalikou. Jak stíhá zároveň dvě kapely, není to pro vás komplikace?
Tak trochu bolavé místo to je. Pro Matěje znamená angažmá u Nataliky řešení existenčních problémů, takže to chápeme, ale už se párkrát stalo, že se oběma kapelám střetly termíny. Například v říjnu na židovském festivalu Devět bran přišel Matěj o nádherný koncert v polorozpadlé, stovkami svic osvětlené synagoze v Lošticích. Hrál s námi nový náhradník, výtvarník našeho alba Andrej Kostič.

Zuzana povídala, do krámku chodili lidi a prohlíželi si oblečení i nás, možná se divili, proč na stolku stojí vedle šálku čaje i minidisk a mikrofon. Snad jsem jí nezkazil středeční tržbu.

Honza Hučín