Posledně jsme se bavili o barvě hlasu, především o tom, že hlasy do vícehlasu k sobě musejí dobře barevně jít. V závěru byla zmínka o rozsahu vícehlasu. Pořád se ale vyhýbám základní otázce: kolik hlasů je pro vícehlas optimální?
To samozřejmě záleží na stylu hudby a na dalších nástrojích v kapele. V každém případě má smysl o vícehlasu mluvit až od tří hlasů. Pouhé dva hlasy totiž netvoří celý akord, a tak se musí harmonicky opřít o další nástrojovou berličku.
V klasické hudbě se dlouhá staletí používá čtyřhlas. Ukázalo se, že je to dostatek i na složitější harmonie a zase ne tak mnoho, aby nemohl být každý hlas veden samostatně. Klasická hudba ovšem předpokládá, že se ve vícehlasu prosadí všechny hlasy, jednak tím, že ho často zpívá velký sbor, jednak nedává takový důraz na dunění nízkých frekvencí. To se dnes nedá zaručit.
Jde-li totiž o nadupaný folkrock, dolní zvukové spektrum je už zahuštěno bubny a baskytarou, a tak se těžko se uplatní víc hlasů než tři, a to spíš vyšší. Ovšem pro takové skupiny není jistě vícehlas to nejdůležitější.
Akustická nástrojová sestava už pustí hlasy trochu víc. Stále platí, že v případě výrazné basy může být zpívaný bas zbytečný či neslyšitelný, pokud se nějak neodliší od linie nástrojového basu. Něco podobného platí i na druhém kraji spektra. Jakýkoliv sólový nástroj musí být do vícehlasu zakomponován citlivě, protože prostě tvoří další hlas. Obecně se dá říct, že pro folkový nebo bluegrassový vokál je ideálních tři až pět hlasů. Samozřejmě pět hlasů, je-li rozloženo do různých poloh, má mnohem víc možností než pouhé tři (zase není lehké je vést tak, aby každý měl samostatný význam), ale to všechno záleží na stylu a pojetí kapely.
Pokud je zpěváků víc než pět, těžko už se vyhnou tomu, že se některé hlasy zdvojí (v oktávě), čímž ztratí samostatnost. Sbor je pak údernější (to se hodí u spirituálů apod.) a nedokonalosti jednotlivců se snadno zamaskují, na druhou stranu se právě zajímavé rysy jednotlivých hlasů stírají.
Výjimkou jsou acapelové skupiny, které musejí „na hubu” vytvořit kromě sól a sboru i nástrojový doprovod. Zde najde uplatnění i víc hlasů než pět, pokud je aranžér šikovný. Podstata triku je totiž právě v tom, že ne všechny hlasy zpívají souběžně. Necháme-li například nejhlubší hlas zpívat kráčející bas, dva zpěváky přiznávky na sudou dobu, dva další pověříme držením dlouhých tónů a nad tím vším dívčí trojhlas vyvádět v synkopované melodii, uživíme i osm lidí.
No jo, řeknete si. Ale jak vůbec s aranžováním vícehlasu začít? Nakousneme to příště.
Díly seriálu: O vícehlasu I.: úvod, rozsah
O vícehlasu II.: barva a souznění
O vícehlasu III.: Tři tvoří akord – právě čtete
