Ujasnili jsme si, kolik hlasů je vhodné používat v jakém žánru. Dnes se pustíme do výstavby prvního vícehlasu. Použijeme nejjednodušší způsob, kterému se též přezdívá „hrábě“, asi podle toho, že hlasy jsou vedeny souběžně ve stejné vzdálenosti a rytmicky stejně.
Abychom mohli vícehlas k nějaké melodii vůbec začít tvořit, je potřeba mít k této melodii i harmonii, například pomocí kytarových harmonických značek. Často už harmonické značky bývají k dispozici, třeba ze zpěvníku. Pokud ne, musí se harmonie dotvořit (nezvládnete-li to sami s kytarou, přečtete si seriál o harmonii).
Dejme tomu, že harmonie je na světě. Podstata vícehlasu je v tom, že se další hlasy k základní melodii tvoří tak, aby odpovídaly harmonii. Tedy příslušnému akordu, který se právě hraje (například na kytaře). Pojďme to vyzkoušet na lidové písničce Žádnej neví, co jsou Domažlice. Notový zápis je o oktávu výše, aby se nám do jedné osnovy vešly další hlasy.
První tón melodie je g, harmonická značka C, tedy akord C dur. Ten se skládá z tónů c–e–g. Druhý hlas tedy může startovat buď z tónu c, nebo e. Jelikož e–g je tercie, která je příjemnější než kvinta c–g, začneme druhý hlas na tónu e, tedy tercii pod základní melodií.
A teď bude druhý hlas postupovat souběžně s prvním hlasem. Jenom musíme dát pozor, aby na první dobu taktu hlasy odpovídaly harmonii.
Vychází to bezvadně, ale co se slovem „Taus“? První hlas skáče dolů z d na g. Má druhý hlas skočit s ním? Odpověď zní: může a nemusí. Pokud zachová harmonii (G dur), má dokonce tři možnosti:
skočit souběžně, tedy pod první hlas na tón d, připojit se k prvnímu hlasu na tón g (je to základní tón akordu, který tam v tu chvíli zní, takže to působí dobře), zůstat nad prvním hlasem na tónu h.
Třetí možnosti se říká křížení hlasů. V přísné klasické vícehlasé úpravě bylo zakázáno, ale v současnosti si to dovolit můžeme bez problémů. Hlavní je, jak to zní. Například v bluegrassu je křížení hlasů naprosto běžnou záležitostí.
Zopakujme si tedy zásady souběžného vedení hlasů.
Hlasy se vedou ve stejném rytmu po tónech odpovídajících tónině, a to zpravidla ve stejné vzdálenosti (nejčastěji tercie). Na klíčových místech skladby, zpravidla na začátcích taktů, by měly tóny ve vícehlasu odpovídat akordu, který se právě hraje. Pokud se do příslušného akordu nedá dostat přesně souběžným pohybem, může se rozdíl mezi hlasy o něco zvětšit či zmenšit. Při velkých skocích v melodii je možné vést hlasy nesouběžně a křížit je.
Pojďme přidat třetí hlas. Povšimněte si hned druhého taktu, kde se vzdálenost mezi druhým a třetím hlasem zvětšila z tercie na kvartu, aby byla zachován akord C dur.
Vícehlas tvořený tímto způsobem je jednoduchý a zkušený zpěvák s dobrým sluchem dokáže trefit druhý nebo třetí hlas bez toho, aby se ho musel učit. „Hrábě“ se ale vyplatí sem tam mírně upravit, aby dojem byl ještě příjemnější. O tom si povíme příště.
Díly seriálu: O vícehlasu I.: úvod, rozsah
O vícehlasu II.: barva a souznění
O vícehlasu III.: Tři tvoří akord
O vícehlasu IV.: Metoda hrábě – právě čtete
