Na začátku mi vysvětli, jak to s Divadlem vlastně je. Tuším, že to bylo dřív divadlo činoherní, a teprve časem se z něj stala kapela Divadlo.
Činohra, co já si pamatuji, vznikla, když jsem chodil do sedmé, osmé třídy. Jarda Ludvík byl můj třídní, v té době nastoupil na základku Luďa Hašek a učila tam i Jíťa Vítová. Za totáče byla taková móda, ježiš, tomu se říkalo… Akademie. Vlastně každý rok vždycky ty osmé třídy, které byly na škole, připravovaly nějaký kulturní program a tak to vlastně vzniklo. Vedla to tahle trojka – Luděk, Jarda a Jíťa. Jako učitelé, protože to bylo v rámci školy. Když jsem se vrátil někdy v devadesátém třetím roce zpátky do Hostinného, tak divadlo jako činohra frčelo třetí rok a už bylo mimo školu, takový jakoby kroužek. A protože v té době Jarda Ludvíků končil a já jsem měl podobnou postavu jako on – hrál lodního kuchaře – tak… (smích). Chodil jsem i na Dlaňácké zkoušky, což byla další aktivita Jardy, Luďka, Jitky a jiných lidí, vlastně folková kapela, která se v devadesátém dostala třeba na celostátní Portu, nevím, jestli ti to něco říká.
Na desce Porta 90 nejsou…
Ale mají sólovou desku. To jsem odbočil. Divadlo zkrátka fungovalo nějaké tři, možná čtyři roky jako činohra. Luděk už tenkrát psal do těch her, ač byly pro děti, písničky. Ještě než jsem nastoupil já, tak se hrály z playbacku, on si je nahrával přes všelijaké samohrajky na kazetu. Dneska se tomu říká half-playback, zkrátka pustil nahrávku z kazety a k tomu dětičky zpívaly. Pak jsem přišel do divadla já, už jsem na kytaru taky něco uměl, Adam Jánošíků, ten hrál dobře na basovku, Jana Bažantová zvládala parádně příčnou, to už chodila nějakých sedm roků do lidušky, prostě vzniknul takový komorní folčíček, dvě kytárky, basa, flétničky. Takhle to začalo, takové to živé hraní při činoherních vystoupeních.
Co třeba tykání?
Řeknu ti, že to bylo drsné. Pro mě i v těch dvaadvaceti byl Luďa autorita, strašná. Jarda a Jitka taky. Ty první dva, tři měsíce, nešlo to přes zuby. Dá se říct, že některým by kluci, Luďa s Jardou, mohli dělat rodiče, že jo.
A kdy jste založili kapelu Divadlo?
V tomhle menším obsazení, tímhle systémem jsme hráli s činohrou muziku tři, čtyři roky. Pak přišly Kaluže, Luďa zjistil, jako autor, že ti lidi jsou schopní dobře zazpívat, no a tak nějak jsme plácli nápad, co by se stalo, kdybychom si pozvali Milana Jirouta. Ten tady fungoval v bigbítovejch kapelách a věděli jsme o něm, jaký je, jak hraje. No, slovo dalo slovo, rozjelo se to a to bylo zhruba v roce 1997.
Teď už v tom mám konečně jasno, jen se mi tady ještě plete muzikál.
Muzikál si Luďa udělal potom, kdy zjistil, že tahle parta lidí je něčeho schopná. On píše spoustu věcí bokem a písniček, které nemůže udat, má v šuplíku mrtě. Říkáme si, že ho známe, ale to jsou věci, že nám občas padá brada. On je prostě… to je dvorní autor, opravdu, to je neskutečná hlava. Ten muzikál… jak to říct ve zkratce? Jmenuje se to Posel dobrých zpráv. Já vám radši půjčím scénář, to se nedá vyprávět, tam jsou šílený myšlenkový pochody. Nebudeme ztrácet čas vyprávěním.
Už loni jsi mi říkal, že sháníte hlavně sponzory, peníze.
Největším problémem je tady zvuk. Nebo zvuk… mikroporty. To má málokterý zvukař, já nevím tady v okolí o žádným. A teď vlastně proč ty mikroporty? Protože ve chvíli, kdy ty jsi zapojený nějakým způsobem do děje inscenace a máš jít zpívat, kdy ti navazuje písnička na nějaká slova a na nějaký předcházející děj, tak když půjdeš a takhle si vezmeš mikrofon, tak tě to totálně shodí. Bude lepší mít něco na hlavě, prostě mikroporty jsou taková nevyhnutelná věc. Mít ty peníze, koupíme si je, abychom mohli hrát kdekoli. Já bych to strašně rád dostal do „kamenného“ divadla. Problém je v tom, že jsme amatérský soubor, i když myslím, že tady v regionu máme poměrně dobré jméno. Dostat to do kamenného divadla…
To je cíl? Sen?
Sen. Cílů je spousta.
Říkám si, že tady je hlavní mít trpělivost. Čím je víc lidí, tím je horší čekat rok, dva, tři…
Pravda je to, že ten muzikál děláme druhý rok a už se to začíná projevovat. Vždycky jsme předtím během roku nazkoušeli nový divadlo, novou inscenaci. Většinou jsme komedianti, i když jsme taky měli jednu vážnou hru, kterou Luďa napsal dějově z období inkvizičních honů na čarodějnice. Ale většinou to bylo takový komediantství, vyřádili jsme se na tom. Jenže tohle je na hraně, jsou tam prostě mrazivý věci, jsou tam věci legrační, který to shazují. Ve chvíli, kdy nám to visí na těch technických věcech, tak už ne že by to lidi nebavilo, ale je to dlouhý. Je to škoda.
Co je častější, hraní divadla nebo hraní Divadla?
Teď určitě kapely. My jsme přišli na to, že se ta muzika líbí a že to poměrně frčí. A že šance uspět s muzikou jsou větší než s činohrou. Já se třeba osobně snažím o to, aby se kapela stala známější a díky tomu, dík známostem, vydělala na muzikál.
Hrajete jen tvrdší, rockovější písničky?
My máme připravené i písničky hodně komorní, ale chce to zatím čas. Já si myslím, že by to byly až moc velký výkyvy. Pracujeme teďko na spoustě písničkách, děláme i gospelík, ale jak říkám, chce to čas, uvidíme příští rok.
Jak přibývají nové písně?
Luďa přijde na zkoušku, má písničku napsanou, řekne mi: hele, mně by se líbilo, kdybys tam hrál takhle kytaru, Milanovi řekne: mám tady vymyšlených prvních pět tónů pro sólíčko, zkus na to navázat a pak už si tam dělej, co chceš. Jemu se to zas nějakým způsobem váže k vokálům, který tam má už taky vymyšlený. Luděk má tu písničku hotovou z osmdesáti procent určitě.
A pak taky tvoříte choreografii. Tipuju, že to dělá Jitka.
No, Jíťa to je hlavně starej harcovník, komediant a tanečník. Ale choreografie se dělá většinou až tak po půl roce zkoušení, leckdy i později, protože vokalisti to musejí mít nejprve zmáknutý vokálově. My muzikanti si tam můžeme křepčit jak chceme, maximálně si tam uděláme nějaké štronzo nebo výskok, že jo. Jen se tak přizpůsobujeme vokalistům, aby se to netlouklo.
Co kostýmy?
Zkoušeli jsme hrát v činoherních kostýmech, který charakterizují nějakou třeba renesační postavu nebo obyčejnou holku v sukni, ale nebylo to ono. Tak Jíťa nakoupila látku, řekli jsme si, kdo jak bude mít rukáv, holky tak a kluci tak. Jíťa každému ufikla kus látky, řekla: hele, to si doma řekni mamce nebo kdo ti to bude šít o nějakou pěknou látku na rukáv a to bylo všechno. Vyfasovali jsme jenom černou látku a zbytek si už každý zařídil.
Co honoráře?
S tím, že hrajeme všude zadarmo, s tím jsme se smířili, na tom jsme se domluvili, že to takhle absolvujeme, tuhle jednu, maximálně dvě sezóny. Jedeš třema autama do jižních Čech, budiž, nějak se ta kapela zviditelnit musí. A i když prodáš třeba pět cédéček, na benzín ti to nevydělá.
Je smůla, že jezdíte třema autama.
No ale jsou kapely, který jezdí dvěma. Což zas není o tolik moc… Je to už dost, ale my se do dvou nenašlapeme. A musíme jezdit v tomhle počtu, protože to už by pak nebylo Divadlo. Na tom stavíme.
Jak to děláte, když je někdo nemocný?
Nám se to stalo jenom jednou, chyběla Janča Paděrová, ale jinak jezdíme všichni.
Takže máte štěstí.
Ne, to není štěstí, to je o tvrdým přístupu. Když někdo řekne: „Mám rýmu“, tak to nemá šanci.
Jak se vyrovnáváte s tím, když musíte hrát v malých prostorech, nesoustředíte se spíš na to, aby někdo někomu na něco nešlápl? Narážím třeba na loňské kvalifikační kolo Porty ve Svitavách.
Já jsem měl takovou zkušenost, že mě vokalisti sešlápli efekt. U mě se zas až tak moc neděje, to je akustická kytara a já mám chorus anebo compressor, ale stalo se to i Milanovi, a ten hraje jak čistý zvuk, tak i ten hodně zkreslený. To jsou takový veselý příhody z natáčení. V těch Svitavách byl Tomáš (bubeník – pozn. red) za rohem, ten ani nebyl vidět. Takový malinký pódiátko a oni tam ještě nechali křídlo. To byla darda, ale bylo to v pohodě, my na to docela rádi vzpomínáme.
Jaký byl třeba váš nejlepší letní zážitek?
Co nás hodně mile překvapilo, co se týče zvuku, tak to byla vedlejší scéna na Portě, kde jsme měli recitál. Zvučil nás mistr zvuku pan Kříž z agentury Poutníci a teda takový zvuk jsme neměli nikdy. Byla to paráda.
Pojďme se bavit o novém CD Země, které jste pokřtili loni na podzim.
Tohle CD je pořád jen ochutnávka pro lidi, víceméně je to stále propagační materiál. Demo. Ale s tím rozdílem, že jsme mu udělali obal a pokřtili ho. Sháníme teď vydavatele a pokud by to vydavatel zaplatil, i tyhle písničky bychom natočili jinak, nebo jinak – v jiným studiu, s jinými možnostmi. Pepík Zámečníků v Tritonu je zlatej chlap, skvěle se s ním pracuje, ale možnosti jeho studia jsou omezené. Teď už víme, že by to šlo udělat jinak, ono se říká, že s jídlem roste chuť.
… a pak jsme se bavili ještě další hodinu, jenže to už mi došla kazetka v diktafonu. Ale i kdybych s sebou měl další, už bych ji nenahrával, vždyť by ta návštěva vypadala jako výslech.
