Press "Enter" to skip to content

ONI NA NÁS NECHODÍ

Větu v nadpisu říkají snad všichni – interpreti, majitelé klubů, pořadatelé festivalů. Na základě svých dlouholetých (= obvykle sezónních) zkušeností pak přidávají výčet objektivních příčin. Malý zájem publika o kvalitní přemýšlivou hudbu (kterou všichni postižení samozřejmě provozují), převis nabídky nad poptávkou (ale to jsme přeci chtěli, ne?), velká konkurence ostatních způsobů zábavy (substituční efekt u zábavy ale jaksi nefunguje), lidé jsou chudí a nemají na to dát 2×100 Kč za vstupné (pche!), nedokonalá propagace (inu už nestačí někde něco vylepit), někdy dokonce i špatná doprava (na DP se holt svede všechno). Výsledný závěr pak zní: musíme vytrvat a přežít. Jenže spojení vytrvat a přežít má, aspoň pro mě, takový podtext „přeživořit“.

Ti statečnější vyrážejí do boje: Víc plakátů, víc rozhovorů v rádiu a v novinách, víc interpretů pohromadě, ti nejpodnikavější si dokonce vytvoří jakýsi kruhový objezd, kde se kapely stačí samozásobit i jako publikum.

Jen to, kvůli čemu obecenstvo nezřídka na akci přichází, zůstává jaksi stejné, nebo se přinejmenším nevyvíjí tak rychle, jak by si sám interpret přál. Samotná pódiová prezentace. Je zvláštní, že se o tom v referátech z živých vystoupení moc nedočteme. Že by si i referující zvykli? Nebo je to tím, že mnohdy jsou sami muzikanti? No, vstupme do hlediště jako prostý divák, hledající, jaký žánr by si oblíbil: (čísla v závorkách jsou zpozorované chyby)

Úplně temný sál, asi z poloviny obsazený, temné černé jeviště, slabě nasvícené – asi jako když žárovku 220 pustíte na 110 – krematorium je proti tomu veselý taneční sál. Ale proti gustu žádný dišputát. Na jevišti dvě zoufale ztrémované slečny, které neustále ladí kytary (1) (Komentář z publika: „Holky, na jeviště si kupte nějakou, která vydrží nerozladěná aspoň tu půlhodinu, co se tam grilujete ve vlastní šťávě“). Písničky, jak šly za sebou, byly všechny stejné, pomalé, bez odlišení melodie, s texty o lásce, která je daleko, nebo o lásce, která je sice blízko, ale vypadá to jako kdyby byla daleko, event. o lásce, která není (ani daleko ani blízko, prostě není). Dramaturgie (2) veškerá žádná, zato deprese jak vyšitá, navíc téměř každá píseň uvedena slovy: „Takže my vám děkujeme a my vám teď zahrajeme jednu takovou, no prostě takovou písničku… no. Jmenuje se (název) … ani vlastně nevíme proč“. Jediné obveselení přišlo, když se interpretky pokusily rozdat CD (asi za peníze nejde udat – ale i zadarmo to dalo práci). „Tak my teda nevíme, my jsme, nám bylo řečeno, že tu máme udělat jako nějakou takovou soutěž, ale my jsme jako nepřišly vůbec na to, o čem by jako ta soutěž měla bejt, tak jsme tak jako si teda řekly, že vám to cédé chceme dát že byste vy jako zkusili vymyslet název našemu duu, protože jsme všude špatně uvedený a my tadyhletakhle dáme jako kytaru, vlastně futrál od kytary, chichichi a vy to tam dáte jako ty svoje návrhy no a my to pak vyberem, jo?“ (3) Po slečnách přišli dva pánové – byli sice o třídu lepší co se týče výběru písniček – pestřejší, ovšem o třídu horší v organizaci vystoupení (4). Rození chaotici – stále připomínali, jak dlouho nehráli, jak jim to nejde (to ale lidé slyšeli, o tom nemuseli mluvit) a motali se zmateně po jevišti. Mimochodem, alespoň drobný oděvní doplněk, odlišující vystupujícího interpreta od jeho obyčejné civilní podoby by také neškodil. (5) Po přestávce přichází další účinkující: sólistka. Zpívat umí a protože byla po většinu času na jevišti sama, tak jí ta organizace problémy nedělala. Ovšem práce s mikrofonem (6) byla slabinou – volat na zvukaře přes dvě patra: „Ondřeji, jak se s tím manipuluje?“ nesvědčí moc o přípravě. I to je součást přístupu k publiku: mikrofon nastavit a vyzkoušet a ne aby to absolvovali dalších deset minut po pauze i diváci.

Písničkáře prostě dělají nejen hlubokomyslné melodie a texty, ale také pódiové vystupování. Nestačí, že složí písničku a že ji vydrnká na kytaru, ale musí si ji také umět uvést – anebo nemluvit, ale hrát jednu písničku za druhou. A také zkusit upoutat publikum i na něco dalšího – v audiovizuální době není kupříkladu promítnutí obrázku přeci problém. Dramaturgie nespočívá v tom, že se vyberou písničky, které umím zahrát, ale také v tom, že se seřadí, aby nenudily, aby působily i tím, jak jsou za sebou. Že se promyslí průvodní slovo a pohyb po jevišti. Že se krok po kroku projdou úskalí, která na jevišti mohou nastat (umím manipulovat s mikrofonem? kudy přijdu? kudy odejdu? kde budu mít potřebné další nástroje a texty? není mi vidět zašívaná díra na džínách?). Jak říkají obchodníci: i obal prodává. A koupili byste například chipsy jen tak, že by vám je nasypali do ruky, i kdyby byly sebechutnější?

Miloš Keller