Press "Enter" to skip to content

ONI NÁS NEHRAJÍ…

Jak se tak motám kolem hudby, slýchám stále častěji stesky kapel na rádia, že je nehrají, že jim hudební manažeři říkají, že se jejich písně pro rozhlasové vysílání nehodí a podobně. Tyto nářky se ozývají napříč žánry, úplně stejně si stěžují i např. rockeři, podívejme se však na hudební žánry, kterými se zabývá tento server.

Je chyba jen v hudebních manažerech rádií? Zkusme si definovat, jak by měla vypadat písnička, vhodná pro rozhlasové vysílání. Především je nutno vzít v úvahu specifika rozhlasu. V drtivé většině případů slouží jako kulisa, už proto, že poslech rádia zaměstnává pouze uši, ostatní orgány se mohou věnovat čemukoliv. Můžete vařit, řídit auto, pracovat, hovořit s přáteli a ostatně i milovat se. Soustředěný poslech rádia nastává pouze v přesně definovaných časech u přesně definovaných (tématických) pořadů. A už máme první poznatek – ne každá písnička se hodí všude.

Zaměřme se na většinovou část dne. Z výše uvedeného vyplývá, že posluchači neposlouchají soustředěně. Od toho se odvíjí i strategie mluveného slova: všimněte si, že zprávy se opakují, moderátoři násobně avizují co se bude vysílat, reklama je účinná jen tehdy, když je opakována několikrát během dne. Struktura vysílání pak nutně potřebuje, aby i hudební část byla strukturovatelná a variabilní. Není tedy možné zařadit skladbu trvající 6 minut, protože by skoro jistě rušila ostatní programové prvky. Udržení pozornosti posluchače je věda, která velmi přesně analyzuje, co, kdy, kde a jak posluchač snese, aby vysílání vnímal, a poznatek, že píseň, kde se tři minuty pouze preluduje, k udržení pozornosti nepřispívá, je téměř vědecky ověřený. Z míry soustředěnosti posluchače pak plyne i nutnost přehlednosti vysílání a tedy i přehlednosti všech složek vysílání, včetně hudby (a tedy včetně schématu výstavby písničky). Prokázaná je i délka poslechu rádia – jak celková, tak „úseková“, posluchač nemá čas čekat na hudební zážitek, ke kterému se tři minuty schyluje a tři minuty doznívá. Možná je to konzumní, ale je to tak. Opakuji, že ve specializovaných tématických pořadech se vše výše uvedené, navíc příslušně okomentováno, snese – ale zase se nesnese tématický pořad 24 hodin denně, nemůžete být neustále vychováváni, musíte se i bavit (i zde je prokázáno, že optimální frekvence je jednou týdně a optimální hustota jeden tématický pořad v bloku vysílání = de facto jeden v podvečer a jeden večer).

Z výše uvedeného nám plyne, že písnička vhodná pro rozhlasové vysílání by měla být okolo 3 minut dlouhá, přehledně vystavěná hudebně, aranžérsky i textově (sloka-refrén), bez iritujících (=nezvyklých) prvků, a aby měla úspěch a nebyla jen vatou, musí mít zapamatovatelný hudební motiv nebo textový slogan. Mnozí teď namítnou, že v tom případě to není už umění, ale sériová konfekce. Opak je pravdou – JE umění udělat takovou písničku. Je jen málo autorů, kterým se to povede vícekrát za život. Paradoxem je, že se to nejvíce daří v tzv. středním proudu, což přispívá k pocitu výjimečnosti (=MY produkujeme umění) u představitelů ostatních žánrů. Je také pravdou, že tzv. „snadno zapamatovatelný slogan“často svádí k myšlenkové klišovitosti, až prázdnotě, už proto, že se dbá především na jeho zvukomalebnost.

Výše uvedené aspekty písňové tvorby si mnozí autoři zhusta neuvědomují. Je překvapující, jak vyjmenovávají jako skladby, kterých si nejvíce cení, písničky, které mají osobní hodnotu pro tvůrce, ale svou komplikovaností jsou nestravitelné pro posluchače, který blíže nezná ego autora. A jak při pochvale, že se nějaká jejich písnička hodně hraje, skromně prohlašují: „Ale ta se na to CD dostala jen náhodou, ta mě jen tak napadla, to je jen taková volovinka.“ Plyne z toho smutný poznatek: mnozí autoři se ani cílevědomě nesnaží dostat na desku „hit“, který by způsobil zájem i o další písničky z CD, o další tvorbu autorů či interpretů a vytvořil most k těm „komplikovanějším“ skladbám, hraným ve specializovaných pořadech nebo poslouchaným v klidu doma z CD. Obvykle pak ještě dodávají: „Ale tam jsou všechny skladby dobrý!“ Není to pravda, opět je všeobecně známo, že budete-li vysílat současně od jednoho interpreta 10 písní, posluchač si nezapamatuje žádnou. Proto se hraje nejprve jedna věc z CD a po jejím „ohrání“ se nasazuje jiná, nikdy neznějí současně. Pokud je ovšem z čeho vybírat. Interpreti si dokonce ani nepřenesou poznatek z koncertů, kde se dramaturgii už jakž-takž naučili: Je třeba zařadit po dlouhých a pomalých písních i píseň rychlou a veselou, aby publikum neusnulo. Že CD je vlastně také takový koncert, už jim nedochází. A to ještě předpokládám, že na CD jsou skutečně všechny skladby dobré, což mnohdy taky není pravda.

A jsme ještě u jednoho problému – ten trápí zejména bluegrassové a countryové kapely, které za svoje nejlepší kousky považují klasické věci 100x před nimi již natočené, nebo skutečnost, že „co nejvíce znějí jako…“ (Bill Monroe, Johny Cash apod.). Co je na koncertě pěkné („úplně jako kdyby tu byl Monroe, Cash…“) je v rádiu nepřijatelné, když je originál snadno dostupný. A kapela, která má CD sestaveno z převzatých známých písní, se pak diví, že na její CD sedá prach… Trampské kapely zase trpí nedostatkem písniček, množina těchto melodií je poměrně přesně definována a nevyvíjí se. Relativně nejlépe z hlediska možností žánru jsou na tom tedy kapely folkové, ale ty se zase „v zájmu umělecké výpovědi“ dopouštějí všech výše uvedených chyb. Zahleděnost do sebe jim brání poučit se od (i často opovrhovaného popového) okolí a zdůvodňují to tím, že nebudou dělat umělecké ústupky. Proč by ale měli dělat ústupky dramaturgové rádií anebo dokonce posluchači?

V popu ostatně takové skrupule nemají: Tatabojs mají hit Tanečnice, Lucie okamžitě zavětří a na stejném schématu vystaví píseň Daniela. Etické to není, úspěch a hraní v rádiích to nese. Najít zlatou střední cestu vlastní invence je pochopitelně těžké – ale tak se jedině pozná talent.

Na závěr, abych jen neteoretizoval, uvedu namátkou několik příkladů. Desky Kvokálu, Pramínku či Náplavy, z novější doby např. skupiny KOA a Z. Navarové, vždy obsahují alespoň jednu píseň, která splňuje všechny aspekty rozhlasového vysílání (KOA: Taši Delé a Lišaji, Kvokál: Lodnická, Hledej v nás a Ring-digi-ding, Pramínek: Toulavej autobus). Taková věc vás musí chytit na první poslech, jakmile nad ní začnete mudrovat, jestli je to hit nebo ne, je to špatně – posluchač mudrovat nebude. Z novějších jsem našel u P. Kralovanského Jelimana, u Svítání Pevnost, u Lev-h-arta Hřbitovní kvítí, zato u Samsona hned tři: Nad ránem, Vůz a Nechte nás. Relativně dobře dopadli Noemi a Vltavín, ale tam už jsem trošku přemýšlel: Jan, Propánajána, Intimní píseň, resp. Nálada, O písničce, Pád a Ráno. Nic jsem neobjevil u P. Lábuse, Jarretu, Laputy, Benedikty, Zrcadel, Oka a sester Steinových – znovu připomínám, že toto není článek o kvalitách, ale o hitovosti. Některé písně z desek T. Kočka by se hodily do pořadů typu „Na lidovú notečku“, ale to zas není pořad, který by sledovalo perspektivní posluchačstvo… Nejnovější deska Zlatého orla nesplňuje například aspekt původnosti, podobně jako většina novinek bluegrassových kapel.

Interpreti si tedy musí vyjasnit, na kterou část trhu chtějí zaútočit. Nelze mít miliónové a současně náročné publikum při prvním CD. A nemůžou vinit kohokoliv kromě sebe, že houfnice umění těžkého kalibru hejno vrabčáků spíš vyplaší, než zasáhne.

Miloš Keller