Není to náhodou, že jsem psal povídání o nové desce Banjo Bandu Ivana Mládka. Psal jsem i názor na jeho plagiátory (byť samotný I. M. je přijímal s pochopením) Dědky Mládky a hle, je tu další interpret, šířící slávu Mládkových písní, tentokrát ze zahraničí – ze Slovenska Dušan Barczi.
Zatímco DMIB dělali z Mládkových přehledně a logicky vystavěných písní instrumentační a výrazový galimatyáš, ovšem drželi se takřka doslova textů, Dušan Barczi, vzhledem ke svému hudebnímu původu, je aranžérsky velmi blízko původním Mládkovým písním, ale zato si zase upravuje texty. Jednak zpívá slovensky, takže leckterý rým prostě ve slovenštině neexistuje, podobně jako ztrácejí smysl slovní hříčky. Dušan Barczi je statečně nahrazuje vlastními verzemi a k tomu navíc některé písně přetextovává. Je to ale přetextování tak napůl, protože většinou zůstane původnímu tématu Mládkovy písně věrný a použije i některé obraty (Pojďme brašku na Aljašku, Vdova z Ružinova). V mnoha případech ale tím sklouzává ke komunální satiře (Krátke ameriky). Barczi si pro své album V Mexiku v taxiku vybral vesměs novější tvorbu I.Mládka, což je další rozdíl od DMIB, kteří čerpali z těch nejstarších zdrojů. O to hůř pro Barcziho, protože novější Mládkovy písně ještě znějí ve svých originálních podobách. I Barczi „dojel“ na úspornost Mládkových písní – na CD je jich 16 a celkový čas je něco málo přes 41 minut. Jako kdyby nebylo z čeho vybírat.
Snaha po podobnosti stylu projevu Barcziho s Mládkem bohužel ale přináší úskalí. Zatímco DMIB byli úplně odlišní a tudíž všechny svoje nepřesnosti mohli odbývat slovy „My to tak chtěli“, Barczi se svému originálu snaží přiblížit – ale je na počátku velmi, velmi dlouhé cesty. Na té cestě bude muset překonat úskalí precizní a jiskřivé instrumentace, přesné a vybroušené hry na jednotlivé nástroje, intonační bezchybnosti a srozumitelnosti Mládkova zpěvu (ale i zpěvu ostatních spoluúčinkujících na Mládkových deskách). Barczi prostě především zpívá tak, jak by to vyvolalo ovace na potlachu, kde kromě zpěvu ještě praská oheň, šumí les a hučí řeka, nebo v restauraci, kde hrají dvě další kapely a cinkají půllitry. Bez výrazu, nezněle, jako by se styděl. A ještě bych odhadoval, podle výslovnosti, že je Dušan ze Záhoria. V tichu pokoje či sluchátek ale bohužel tohle vše vynikne…
Že ale nejen Mládkem se hodlá Barczi zabývat, svědčí dvě písně z šestnácti, které nejsou z Mládkova repertoáru a na kterých si vylámal zuby snad ještě víc. Úvodní Budem spievať, prosím, známe v Česku z podání L. Vodičky (Já tu zemi znám), J. Vyčítala (Honzův song) a asi i dalších, ale tady Barczi nejen nestačí na rychlou deklamativní část písně, ale ani si upravený text nebyl schopen napsat se zachováním formálních náležitostí (počet slabik), ale nevzpomene si například na dostatečný počet jmen, aby mu to pokrylo délku příslušné deklamativní části písně. No a druhá píseň je ze stejného těsta, jako na potvrzení chyb té první – Trafikant (Auctioneer, Prodavač). Trošku záhadou jsou mi „Medové pery“ – tradicionál s textem I. M., ale zaboha jsem si nevzpomněl na českou verzi.
Na koncertě to může být pěkné, když pořadatel nesežene originál, i tohle potěší. CD je ovšem potvrzením toho, že je dobré mít doma originály. Možná, že pro příště D. Barczi odloží berličku cizího repertoáru a napíše vlastní původní věci – pak má šanci být i on originálem.
D. Barczi: V Mexiku v taxiku, Barczi Music 2002, 41.30
Budem spievat, prosím – Krátke ameriky – Ked som brzdil vlaky – Pojdme brašku na Aljašku – Colorado, má to rado – Natrel som to Denise – Keď plávate Amazonku – V Mexiku v taxiku – V country klube – Medové pery – Päť poslancov – Vdova z Ružinova – V údolí rakov – Bar Embassy – Trafikant – Babička v Bratislave.
