S nastávajícím létem mne popadla touha vyrazit na nějaký menší festiválek. V relativní blízkosti se nabízely hned dvě akce – Jablonský medvídek a Orlické ozvěny. A jelikož v Jablonném byl program hvězdnější, vydala jsem se do Valu u Dobrušky na soutěž méně známých kapel (s večerním hostem Tomášem Linkou).
Hledištěm areálu prorůstají statné smrky Orlických ozvěn se letos konal jedenáctý ročník. Jde o skromný festival, s nezbytnými plackami pro zúčastněné kapely a nejvzdálenějšího a nejstaršího účastníka, festival s pivem, párky a grilovanými krůtami, to vše v kouzelném prostředí maličkého přírodního divadla. Načasování na Den dětí, kdy se koná různých akcí plno, mu možná ubralo na návštěvnosti, ale i tak se postupně areálek zaplnil. Prostředí je ve Valu opravdu příjemné a „ozvěny“ se jeví jako ideální příležitost k víkendovému vandru do Orlických hor – s malou sobotně-odpolední zastávkou na trochu muziky. A jak vidno, je to řešení i pro ty, kteří si kvůli psovi odříkají festivaly. Psů tam bylo několik.
Jelikož některé kapely odřekly svou účast, bylo nutno vytvořenou mezeru vyplnit. První hodinku tedy zahřívala aparaturu okolně-místní partička Zase jen tak a čekání na vystoupení soutěžících kapel zpříjemňovala divákům folk a country hity. Být to třeba na předkole Porty, leccos by se mi na hraní kapely nelíbilo, ale tady v tom malém areálku bezpečně nad kritickými měřítky vítězil pocit pohody. Co by však ani kapele bez ambicí (a té právě ještě víc) nemělo chybět, je radost z hraní. A ta z některých členů rozhodně nečišela.
Luboš Stráník (podívejte se na video) Zahájení soutěžní části festivalu připadlo na Stráníky z Litvínova. V tentokrát tříčlenné sestavě (bez basáka, ale s nezbytným jezevčíkem motajícím se na pódiu i v publiku) zahráli, přidali a odešli. Co víc dodat? Ladí jim to pořád stejně. Tedy skvěle. Po litvínovské trojce nastoupila trojka pardubická – country Pádlo. Ta vsadila z velké části na převzaté věci, a to jak ty, které někteří diváci asi stejně od jejich vlastních nerozeznali (Tu chtěj), tak ty profláklejší, které si zábavychtivé publikum rádo zazpívalo (Velrybářská výprava). Nejlepší z jejich vystoupení ale bezesporu bylo Novákovo Přátelství na n-tou. Zpěvákovi z Pádla písnička opravdu „sedla“ a já pomalu začínala chápat, že tady většina publika chce slyšet to, co už dobře zná. Malou výjimku tvořily pilníkovské Kaluže. V okleštěném obsazení (hráč na klarinet, saxofon a perkuse Honza Bažant právě plnil studijní povinnosti) si získaly diváky hravostí svých vlastních písniček. Největší úspěch kupodivu slavily se svéráznými protestsongy: Modrými světly a Koledou.
Žánrově bylo odpoledne opravdu pestré. Po městském folku Stráníků, countryovém Pádlu a experimentech Kaluží se začaly zvučit grassové nástroje, patřící členům plzeňského Grasscocktailu. Dle slov kapelnice Ireny Motlíkové však hrají folk, byť v bluegrassovém obsazení. A aby žánrový výčet byl ještě pestřejší, po grassfolku nastoupil brněnský F.T. Prim. Ač hraje trampskou muziku, byl jedinou kapelou s bicími. Vícehlasy má F.T. Prim pořád skvělé, pánové i sólové party zpívají perfektně, což ještě vynikne v kontrastu s unylým a nevýrazným projevem zpěvačky.
Lístek (podívejte se na video) Po Brňácích už přišla na pódium dobrušská Louisiana a – znalá vkusu místních – začala (pod heslem „Nemá cenu tady dávat vlastní tvorbu“) hrát staré fláky, jako je třeba Whisky to je moje gusto nebo Don Diego (ten si vysloužil mohutný potlesk už při prvních tónech). Lidé si nadšeně pozpěvovali s kapelou, a co na tom, že třeba Pole s bavlnou v podání Louisiany úplně ztratila svoje kouzlo. Kapela si nelámala hlavu s tím, že sloka by měla mít pomalejší tempo než refrén a udělala z Polí countryovou odrhovačku. Následující Vespol pak byl v nezáviděníhodné pozici. Část publika odešla hned po skončení bloku Louisiany, a ti, co zůstali, byli naladěni na pobrukování si známých věcí. Vespol se dal svou cestou, začal textem V. Hraběte (Jednou), a i dál hrál vlastní písně, dokonce si troufl dát jednu novou (Křižovatky), ještě nezažitou, nedodělanou. A v publiku sílily hlasy: „Jo, ať ukážou, co v nich je, ale musej to přece něčím odlehčit. Ať zahrajou něco pro lidi…“. Vespolu se podařilo diváky zaujmout až pseudolidovkou na samém konci vystoupení, ale to už v hlasovacím zařízení přibývaly „vrtulky“ jen Louisianě, a o něco méně i Kalužím. To však ještě nehrála poslední kapela – pražský Lístek. Ten den to bylo už druhé uskupení, hrající trampskou muziku, a přece mělo k F.T. Primu dál než třeba ke Stráníkům. Lístek si od prvního okamžiku lidi s přehledem získal, a to díky Panově flétně, nástroji přeci jen dost neobvyklému. A nejen neobvyklost nástroje, ale především excelentní hra na něj Sylvy Čekalové zaujala publikum natolik, že vrtulky začaly padat i Lístku. Navíc Sylva musela každého zaujmout i vizuálně. I přes dost chladný večer byla jen v šatičkách, bosatá, a s věnečkem kopretin na hlavě působila s flétnou jak z jiného světa. Lístek samozřejmě přidával a nakonec si vysloužil o 4 hlasy více než místní oblíbenci a stal se vítězem divácké soutěže. Konečný součet byl takovýto: 1. Lístek 77 hlasů, 2. Louisiana 73 hlasů a 3. Kaluže 39 hlasů.
Což znamenalo, že po vyhlášení vítězů se na pódiu opět připravil Lístek a jako zasloužený vítěz mohl ještě dát pár písniček. A pak už se asi začala zvučit Přímá linka, jenže to už jsme byli na cestě domů, takže jsme nezažili ani ji, ani plánovaný oheň po skončení…
