Press "Enter" to skip to content

PIKOVICE 2001

A Setkání se dožilo snad ještě v síle větší. Přečkalo nepřízeň počasí – zejména v posledních letech snad pokaždé aspoň trošku zapršelo, a tak si to letos počasí stoprocentně vynahradilo – nádherné festivalové počasí, slunce svítilo, ale nebylo takové horko, aby to diváky kosilo. Ovšem stačilo jich přilákat velmi mnoho – neodhadnu, zda-li 6,7,8 tisíc, tak to charakterizuji slovy: plná louka. Někteří vydrželi po celou dobu, jiní přicházeli a odcházeli, i ten, kdo dorazil třeba v šest, uslyšel ještě spoustu muziky. Byl jsem rád nejen kvůli otci celého Setkání, Jirkovi Rážkovi, ale i jaksi z principu – ukazuje se, že lidé za muzikou chodí a jezdí, a že pokud někde něco zeje prázdnotou (kluby nebo festivaly), není chyba v divácích. Určitou odpověď mi dal tento ročník i na jinou, v poslední době diskutovanou otázku poměru „poutě“ a „muziky“ – rád bych, kdyby se ozvali ti, kdož v Pikovicích letos byli. Mě už několikátý ročník připadá poměr optimální a zvládnutý – fronty před občerstvením nedlouhé, občerstvení rozmanité, stylový upomínkový předmět jsem si přivezl také a tři čtyři hudební vydavatelé své produkty nabízeli rovněž. I o děti bylo postaráno poníky a možností koupání. Přitom kdo nechtěl, nemusel ani tušit, že stánky jsou a mohl se kochat Sázavou a vlaky ve stráni. A muzikou, pochopitelně. Při tom množství lidí mi publikum přišlo velmi vstřícné – reagovalo celkem pohotově na různé organizační záležitosti (sklopte slunečníky, ti vzadu nevidí a pod…)

O zvuk se svědomitě staral Mirek Hron a spolupráce s ním byla na jedničku – ani jsem nestačil sdělit všechny věci, které jsem si chystal pro případ dlouhého drátování kapel, a už jsem musel z pódia. Ani berličku vtipů a veselých příhod jsem nemusel použít. Slyšet bylo z každého místa areálu a prakticky vůbec nic nehoukalo a nepískalo. Celý maraton otevíralo v jedenáct hodin dopoledne duo Jirka a Jirka – dříve Štěňata, začínali takto už asi po páté, je jim okolo 15 a když vydrží, tak se možná už na nejbližším polokulatém jubileu máme na co těšit. Nostalgie předvedla svůj standard, který známe z Port, zatím se příliš nevyhranili, ale zato hrají rádi. Tuláci z Ostrova nad Ohří jsou ostřílenými harcovníky, i když tentokrát byli ve výrazně obměněné sestavě, zahráli tak, jak je v trampské muzice obvyklé. Kavalíři se vyděsili a raději nepřijeli. Vznikl tak delší prostor pro kapelu Knezaplacení, což byl první žánrový pohled mimo trampskou muziku, trocha folku příjemně zpestřila proud hudby a diváci to ocenili. Duo Durango zahrálo potom, s nimi si diváci pro změnu zpívali. Potěšil mě brněnský Přístav – sice je jasné, že Kameloti na nich zanechali stopy, ale vypořádali se s tím dobře a ukázali, jak se v Brně hraje a trampuje. Pak přišel první vrchol odpoledne: Františkové Nedvědové – nejprve junior, pak se přidal senior a udrželi pozornost publika celou hodinu. Trošku moc mi zněly u juniora bicí, ale on to ostatně už dlouho inzeruje, že chce trošku příklon k takovému zvuku, tak budiž. Jitka Vrbová a Akáty (čti: Stanislav Chmelík) získali potlesk diváků nejen za vystoupení, ale i za to, co pro trampskou muziku dělají. Také pokřtili další CD. Pak přišly na řadu Paběrky, které nabídly trampgrass a vzápětí „domácí“ Posázavský expres, který se k trampské muzice blížil spíše ze swingové strany. Druhým vrcholem podvečera byli skuteční, živí, opravdoví Nezmaři s Pavlínou Jíšovou a Šárkou Benetkovou. Sice do Pikovic nemohli trefit a kroužili v soustředných kruzích kolem, ale nakonec vše dobře dopadlo a zahráli „jak za mlada“ (ale oni stále mladí jsou!). Po nich ostrý střih a nastoupilo ryze klasicky trampské Eldorado, které chytilo publikum drivem svých písniček. Poutníci byli další brněnskou kapelou, a reprezentovali zase trošku jiný pohled na muziku – skoro bych řekl, že to byla také trampská muzika, podle toho, jak je publikum přijalo. A tady jsem musel za dalšími povinnostmi, takže zbývající kapely znám jen „z druhé ruky“ – vystoupili Úsvit, Greenhorns, Veteráni a závěr mělo na starosti Staré sedlo Vladimíra Hrubce. Kromě autora článku provázeli mluveným slovem Bezi junior a Jan Šrámek.

Jak vidět, byla dramaturgie letos pestrá a ukázalo se, že je to dobře. Žánrově trochu odlišné kapely zpestřily a odlehčily průběh Setkání, vytvořily přirozené předěly a daly šanci každému, aby si vybral. Ne, nehrálo se žádné velké umění, nikdo nepřišel s ničím šokujícím, nikdo nepředstavoval žádné velké projekty a nikdo neexceloval na jevišti a neomračoval publikum zásadními hudebními počiny. Prostě se tak brnkalo a pidlikalo, ale publikum, muzikanti i organizátoři byli zjevně v pohodě, a tak to asi u muziky má být. O jubilejním Setkání se asi nebude hovořit jako o akci, která řekla rozhodující slovo k dalšímu směřování festivalů, ale jako o akci, na jejíž pokračování za rok určitě všichni zúčastnění zase přijedou. Což je pro festival to nejlepší ocenění a obyvatelé Pikovic mohou být s takovou známkou spokojeni – však také místní vydatně při organizaci pomáhají, mají jej za svůj, a ne jen za „přivezený z Prahy“.

Miloš Keller

Miloš Keller