Jestliže před několika málo lety se o stavu v ranku písničkářů mluvilo jako o krizi, nelze současný stav nazvat jinak, než konjuktura.
Je čtvrtek 4.7.2002 a náš redakční tým po pětihodinové cestě z promoklé Prahy do deštěm ještě stále smáčené Náměště na Hané, po akreditaci a aklimatizaci usedá v první řadě scény Zámek, aby se přesvědčil o stavu písničkářské branže roku 2002. Právě teď pro nás začíná Zahrada 2002.
TIP: Čerstvě vyšlo CD Zahrada písničkářů zachycující atmosféru živého hraní v Kuřimi tohoto roku. Na pódium, které je zde vyznačeno jen kobercem, vkráčeli průvodci dnešním odpolednem: Ivo Cicvárek a Jeroným Lešner. Ten po krátkém úvodu také svým vystoupením celý blok zahajuje. Ale nezůstává na place dlouho sám. Již na třetí píseň si zve hosta – Petra Novotného (Žalman & Spol.) s baskytarou a poslední píseň je již hrána i s Ivošem (klávesy) a s Marcelem Křížem (el. kytara). A tak pozvolna přešlo Jeronýmovo vystoupení v blok Marcela Kříže, Žofie Kabelkové, Ivo Cicvárka a skupiny OKO. Zde se těžko hádalo, která písnička je vlastně čí, muzikanti si navzájem hostovali a různé jejich sestavy se střídaly a prolínaly. Přesně takhle by písničkářský večer (či odpoledne) podle mě měl vypadat.
Pak bohužel přišel dramaturgický propad. Na jeviště byla uvedena Janka Kúdelová, jejíž hudební styl je tak jiný, že ho diváci v sále příliš nepřijali a značná část jich odešla. Zbylí diváci si však přesto přišli na své a vytleskali si i nějaký ten přídavek. Na pódiu se pak ještě vystřídali: vynikající Jaroslav Urbánek se všemi myslitelnými i nemyslitelnými pohledy na lásku, který se nenechal vykolejit ani výpadky proudu. Jemně poetická Šárka Burešová, u níž jsem ocenil především texty a jejich náladu. Jana Bauerová již nejen s kytarou, ale i s klavírem a flétnou. Peter Ľachký, který se pokoušel o absolutní rým, něžnou poetiku i humor. Duo Disneyband, které dostalo publikum do varu, předvedlo i scénicky pojatou píseň bez použití aparatury. A nakonec Martina Trchová, ze které roste Žofii Kabelkové silná konkurentka, tentokrát s doprovodem flétnistky, která v jedné písničce zazpívala i skvělé vokály.
Strávil jsem s písničkáři čtyři a půl hodiny a všech jedenáct mě něčím zaujalo. Pokud se po roce 1989 objevil názor, že písničkáři nebudou mít o čem psát a zpívat a postupně z naší scény vymizí, mohu směle říct, že se tak nestalo a nová mladá generace písničkářů co říct má a dělá to zajímavě.
