K deseti letům společného hraní nadělila Poupata sobě a posluchačům čtvrtou desku. Kdybych ji měla charakterizovat jediným slovem, bylo by to „vyrovnaná“.
A to vyrovnaná co do provedení i výběru písní. Jde o písně osvědčené, které kapela už poměrně dlouho hrává. Daly by se podle stylu rozdělit na dvě části – na ty, které se blíží spíše písničkám z prvních dvou alb, a ty, které jsou bližší těm z desky O krok dál. Náznaky něčeho úplně nového se neobjevily (když nepočítám elektrickou kytaru v rukou kapelníka) – čtvrtá deska měla být tlustou čárou za prvními deseti lety kapely, a to se povedlo.
Do skupiny písní blížících se prvním nahrávkám by jistě patřily Nad řekou, Beze slov a svižná a skvěle zazpívaná U nás se říká. Nejortodoxnějším zástupcem však je určitě Ve službách krále. Ta už od prvních tónů zní, jakoby přímo vypadla z Řekni to písní. Flétničky kapela dnes používá mnohem méně než dříve, a tak irská lidovka s nekomplikovaným „středověkým“ textem a očekávanou pointou bude určitě potěšením pro všechny, kdož si nejvíce oblíbili písničky z rané tvorby Poupat. Ti ostatní ji mohou brát jako nostalgickou vzpomínku. Čtyřem tečkám zní v cinkavém refrénu (mezi pražci sem tam roste tráva / člověk občas zanechává / víc než otisky svých prstů) jako Brontousauři, v závěru písně však smyčce muziku spolehlivě stočí jinou cestou. Určitě by ale bývalo stálo za to dát si pozor na přízvuky. Jelikož Poupata jsou v neposlední řadě parta, mají všichni zpívající na desce alespoň jedno sólo. Psaníčka Honzy Troníčka (vida, ono se to rýmuje!) jsou příjemným osvěžením, smyčce ve spojení s jeho civilním zpěvem pak zajímavou hříčkou.
Do druhé skupinky se dají zařadit swingující Pouliční (s decentním použitím bicích), Můj ty světe, Z konce světa (kde je text pěkně vypointován – v závěru písně zazní motiv z naší hymny) či Mrzutý blues, sólová záležitost Radka Nováka. Jestliže na CD O krok dál zářila pěvecky hlavně Ajka Troníčková (Malá mořská, Za čínskou zdí, O krok dál), nyní je to jednoznačně Radek. Ne že by Ajka slevila ze svého standardu, spíš je to dáno výběrem písní – ty nejpůsobivější (Malému princi, Nejdelší let) připadly Radkovi. Nejdelší let je pak pro mne vrcholem alba. Hudba Víti Troníčka skvěle koresponduje s výborným textem Radky Klečkové, o vyspělosti pěveckého projevu ani nemluvím. Další písničkou ze druhé skupiny jsou Zrcadla, jejichž chytlavý refrén dal nakonec desce, která se původně měla jmenovat Nechce se nám domů, název. Zrcadla jsou opravdu vydařená a návštěvníci poupatích koncertů si je prozpěvovali spolu s kapelou už dávno předtím, než vyšla na desce. Protestsong proti stereotypům Nechce se mi domů pak album symbolicky uzavírá. V jeho textu mne fascinují verše: ráno někdy dost podivně chutná / jak polévky ze školní jídelny. Takové přirovnání je mnohem výmluvnější než všechna nabízející se klišovitá adjektiva.
Autorsky se na desce nejvíc projevil V. Troníček (sedm písní je z jeho pera kompletně, na dalších čtyřech se podílel jako spoluautor), dál už jde o „externisty“ – zejména osvědčenou Radku Klečkovou. Zajímavé je autorské rozložení skladeb na desce, byť je to určitě jen náhoda. První půlka alba je vesměs záležitostí kapelníka, v druhé části se dostávají ke slovu i ostatní autoři, a on pak opět album uzavírá (kapelník přeci musí mít poslední slovo).
Booklet je nejpovedenějším ze všech čtyř dosud vydaných alb. Modro-bílo-černé provedení je decentní a vkusné, uvnitř jsou texty všech písní, sleeve-note (tentokrát od samotné kapely), seznam všech, kteří (a co) nahráli…, zkrátka nic potřebného nechybí.
Je ale trochu škoda, že jde o čistě zvukový nosič. Datová část by skýtala ideální prostor pro ohlédnutí za historií kapely, pro nějaké ty fotečky, videa… Fanoušci by to uvítali tím spíše, že kapela příliš nedbá o svou webovou prezentaci. Deset společných let by si zasloužilo něco víc než řadovou (byť precizně udělanou) desku. Aranžmá písní je do detailu promyšlené, vše je znamenitě zahráno – kapelou i hosty. Album se mi však zdá snad až příliš vyumělkované. Nebýt toho, že výčet hostů (komorní smyčcové kvarteto BONA NOTA, Roman Vrána – bicí, perkuse, Luboš Novotný – dobro, Petr Novotný – baskytary, kontrabas, klávesy, Vojta Zícha – banjo a Jiří Hošek – violoncello) je dost v rozporu s tím, co řekl Víťa loni v rozhovoru pro Folk&Country (4/2001): „Jediný, co bych já rád změnil, tak bych se vrátil k původnímu dřevěnýmu zvuku.“ Zvuk tohoto alba určitě není dřevěný, spíše „vyleštěný“, a s dokonalejším aranžmá nahrávce trochu ubývá náboj, na jaký jsem zvyklá z koncertů.
Malému princi – Zrcadla – Nad řekou – Můj ty světe – Beze slov – Mrzutý blues – Ve službách krále – Z konce světa – Psaníčka – Pouliční – Nejdelší let – Čtyřem tečkám – U nás se říká – Nechce se mi domů
Celkový čas: 51:19
Natočeno ve studiu Good Day Records, vydalo Hudební vydavatelství Casey.
