Press "Enter" to skip to content

POUPATA: VŠICHNI VÍME, ZA CO KAPELE VDĚČÍME

Pardubická Poupata, rarita mezi kapelami, co se týče trvanlivosti sestavy, chystají k deseti letům společného hraní CD. Nahrávat budou u Jirky Maška a zvukové režie se ujme Petr Novotný. Jaké byly roky strávené na cestě ke čtvrté desce? A co všechno kapela chystá pro příští rok?

• Hraní máte čím dál víc, přitom všichni normálně pracujete. Jak se vám to daří kloubit dohromady?

Ajka (Troníčková): Já v poradně musím odvést svoji práci, ale můžu si uzpůsobit, kdy si pozvu klienty. Jeden den holt tam budu do večera. Musíme si ale hlídat, abychom neměli víc jak dvě hraní v jednom týdnu.
Víťa (Troníček): Nejhůře je na tom brácha. Má pevnou pracovní dobu – ale na druhou stranu končí o půl čtvrtý. Když máme hraní, ráno třeba ospalej vystoupí z auta, vezme uniformu a jde do práce. Ale o půl čtvrtý vždycky může a my když tady sednem do auta, tak vždycky rozumně dojedem kamkoliv po republice. I do Ostravy. To je zeměpisná výhoda Pardubic. Že to takhle amatérsky můžeme dělat hodně dlouho. Ale – a to bude novinka v příštím roce – já půjdu do rádia na externo. Jednou nohou do rádia a druhou nohou bych se staral o kapelu. Dneska úřaduju pro kapelu minimálně dvě hodiny denně – odepisuju na maily, posílám plakáty, CD a to jen odpovídáme na poptávku. Navíc jsem dostal lano jako kytarista do Klicperova divadla v HK a když k tomu připočítám tvorbu… Je toho dost.
Ajka: Buď tohle bude mezičlánek k profesionalizaci, nebo konečná. Třeba zjistíme, že to tak bude nejlepší, protože by nás to stejně neuživilo všechny.

• Skoro deset let hrajete ve stejné sestavě a vnitrokapelní problémy se vám asi nevyhýbají. Jak je řešíte?

Ajka: Já jsem takovej naivní trouba, já bych všechno chtěla mít v klidu a s každým vycházet – pro mě je to docela těžký. Napětí ráda nemám. Ale tolik ho v kapele není.
Víťa: My jsme spolu vyrostli a tak je to možná i síla zvyku, samozřejmost jí něco obětovat. Priorita. Nebudu říkat, že to je u nás ideální, ale na druhou stranu to, co řešíme my, jsou ptákoviny oproti jiným kapelám. Když se zkouší intenzivně, samozřejmě vzniká tření. Vezmu to popořádku: můj bratr je trochu vzteklej, ale vyčká, co mu přidělíme, protože si není v hudbě pevnej v kramflecích, že by tam sám něco vymyslel. To, že se někdy šprajcne a pak ho musíme přesvědčit, že fakt má cenu, aby hrál dál, to je jiná věc. Do party a na ptákoviny je skvělej. A jako bedňák :-).
Ajka (s významným pohledem): Ono je někdy těžký, když mladší brácha buzeruje staršího.
Víťa: Ale nikdy se nepohádáme tak, abychom flákli s dveřma a rozešli se. Pak je tu Pavel, kterej je totální flegmouš, kontrabas dostal za trest, že uměl z nás nejhůř na kytaru a neustále ho peskujeme, ať hraje pořádně. Ale on je splachovací. Vždycky to na pódiu prodá. A je strašně hodnej člověk, neuvěřitelně manuálně šikovnej. Dál je tu Radek, kterej je z nás nepochybně nejgeniálnější sluchově a hlasově, jinak trošku divnej pavouk, ale když je v životní pohodě, je to skvělý. S Radkem vedeme dialog. Já přinesu píseň, materiál a on tím, co poslouchá a jak je na zemi, mi řekne, to je kravina, to je moc umění. A potom tam je Šárka, která se – možná ke škodě věci – moc neplete do kapelových záležitostí, občas ji musíme k něčemu nutit, protože je i v některých ohledech vůči nám ještě nedospělá. Ale chtěl bych mít její hudební sluch.
Ajka: Já myslím, že jí kapela život poznamenala nejvíc. Byla nejmladší, bylo jí jedenáct, když začínala.
Víťa: Ta jediná si to nevybrala. Ale i ona ví, co jí ta kapela dala – a to možná cítíme všichni. To nás spojuje, že všichni víme, za co kapele vděčíme. Pak je tam ochota něčemu i ustoupit a nehrát jenom na sebe. A pak je tu Ajka – buď bouřlivej nebo pojící prvek. Má svou hlavu a svůj názor. Ale jsme manželé, tam je to zase něco jinýho. Nechceme se hádat před nima, vyřešíme to doma. Většinou.
Ajka: Ono je pořád čím to vyvažovat. Všichni občas vyrazíme někam na víkend, tři dny strávíme spolu a pak si kolikrát v údivu říkáme si, že to bylo fajn, že jsme se dobře bavili…





• Takže jakých bylo těch skoro deset let?

Ajka: Myslím, že jsme měli štěstí, že jsme šli docela rovnou cestou.
Víťa: Myslím, že jsme měli štěstí na lidi. Snažíme se, abychom měli čistej štít. To, co za náma je, nejsou léta dřiny, jak se říká, ale léta fajnově vyšlapaný. Léta chůze. Šest let nám trvalo, než nás začali brát pořadatelé. I Jupp, než se nám trošku víc otevřel, než zjistil, že to takhle myslíme vážně. Trvalo to dlouho a myslím – zaplaťpánbůh, že to takhle dlouho trvalo. Dozrálo to.
Ajka: Člověk si toho asi i víc váží. Dodneška jsme vděčný za jakýkoliv hraní a tak – že bychom nějak řešili za kolik, to ne.
Víťa: My taky sami pořádáme akce, takže víme, co to je. Když nám kapely volají do klubu – přijedeme zahrát za skvělých 6.000,-, tak jim na to říkám: „Pouvažuju o vaší velkorysé nabídce…“.


• Desky jste zatím vydávali po dvou letech. Ta čtvrtá bude po tříleté pauze…

Víťa: Je to možná první deska, do který nejsme vůbec tlačený. Ta první vznikla kvůli lidem z Pardubic, hodně se ptali, poslouchali mizerný nahrávky z koncertů. Druhá proto, že jsme zjistili, jak za ty dva roky už hrajeme jinak. Cítili jsme, že pokud chceme hrát dál, nemůžeme se opírat o Řekni to písní.
Ajka: Zimním pozdravům jsme říkali naše „hudební maturita“.
Víťa: Pak přešly dva roky a já jsem vůbec nevěděl, jestli vydávat třetí nebo ne. Byli jsme ale zase trošku jinde a byly na to písničky. Jenže mi nepřipadalo normální takhle chrlit desky. Vláďa Růža nám tehdy ale řekl: „pojďte, uděláme desku – jen tak“ – nebylo nám to proti srsti, ale neměli jsme až takovou vnitřní potřebu. Ale povedlo se, nelitujeme toho. Teď bylo tři roky ticho a v nás dozrával pocit, jestli vůbec má smysl další nahrávky dělat a problematicky je dostávat k lidem…
Ajka: My jsme taky dlouho spláceli to třetí album. Takže jsme si nemohli dovolit vydat čtvrtou zase po dvou letech, ani kdybychom chtěli. Teď je to svobodná vůle a kdyby se to povedlo k desátýmu výročí…
Víťa: Máme na ni chuť. Nechceme nic uspěchat. Vlastně nám nic nehoří, ale rádi bychom těch deset let hezky završili, udělali tlustou čáru. Ale než to vydat zase na koleně…to můžeme vždycky – už víme, že se to technicky zaplatí. Sponzora máme, máme produkci, a zázemí, to je jen jedna stránka. Stojím si však za tím materiálem, leccos jsme za ty poslední roky pochopili a myslím, že to skutečné dozrání lidské i muzikantské bude z alba znát. Přál bych si to.



• Takže teď už jen hledáte vydavatele?

Víťa: To je právě to, co řešíme. Určitě bychom se nebránili tomu, kdyby to vydal někdo větší.

• Pak ale bude CD dražší.

Víťa: Myslím, že to není pravda. Dá se s vydavatelem domluvit, kolik chceš, aby to maximálně stálo, s tím, že tomu musíš napomoci, třeba nějakým sponzorem. Ale nám jde v tuto chvíli jen o to, aby naše CD byla v krámech k dostání. I daleko od Pardubic. Nechceme se na sebe culit z výkladních skříní či dobývat televizní hitparády. Hledáme jen firmu, která má zaručenou distribuční síť. Abychom nemuseli ob den rozesílat CD na dobírku jako nyní. Kdo někdy vyplňoval dobírkovou složenku, tak ví, o čem mluvím.

• Nezavršíte těch deset let konečně i velkým zpěvníkem?

Víťa: Něco se rýsuje. Bylo by to reálný, samozřejmě dá spoustu práce ho napsat, ale to se nějak zvládne.
Ajka: Zpěvník bychom za prvé moc chtěli, za druhý – do něj jsme tlačený. Ten lidi hodně postrádaj.

• Jakožto skladatele kapely, jaká muzika tě bere, čím jsi odkojen a ovlivněn?

Víťa: Já jsem prošel všema stádiama, ve folku mě každou chvíli bral někdo jinej. Přivedl mě k tomu Daněk, před Daňkem byl akorát Dalibor Janda. Naši boudařili v Orlických horách a v nějakým 84. roce tam byla svatba a ženich si pouštěl desku Wabiho Daňka. Já jsem v té době začínal hrát na kytaru, tu desku jsem zaslechl a to byl konec. Ve škole jsme měli psát, čím chceme být, a já: že se nechám najmout na Hudsonský šífy. Tak si volala učitelka mamku do sborovny, aby jí vysvětlila, co má ten kluk za lubem. Pak jsme přišli do Pardubic, začal jsem docházet do tajnýho skautskýho oddílu, a tam se hrávali Hoptropáci, Greenhorni, Poutníci atd. Pak jsem začal jezdit s Poupaty (oddílem), a tam se hrával Žalman, Nezmaři, Kamelot… A už to šlo jedno s druhým – vždycky nějaká vlna. Vlastně na Nohavicu a Plíhala jsem přišel strašně pozdě. Ze zahraničí Simon a Garfunkel, když jsem se pak naučil anglicky, tak i texty, ale hlavně melodika. Nebo John Denver. Zajímavě to dělali třeba Queeni. Všechno je mi to blízký. A co se týče skládání textů? Na to jsem se dlouho necejtil, tam jsem tápal, dokud jsem nepoznal Dušana Franců z Rolniček. Jeho přepis životních zážitků a postojů do písní mi učaroval. Je to snadné, dost mě toho naučil. Dá se říct, že posledních pět šest textů je dělanejch v tomhle duchu, abych písničkou vždycky někomu něco kloudně řekl.

• Posloucháte vůbec doma muziku? Kupujete si CD?

Víťa: Kupujeme. Originály. Žalmana, Nezmarský…
Ajka: S těma mladšíma si hodně vyměňujeme.
Víťa: Něco se mi občas hodně líbí, třeba demáč Magisonu, Devítka, …mladých a šikovných je hodně. A rád si vytahuji i nahrávky z archivu východočeského rozhlasu – Pohled, Vodáky, Ženáče, Stopu….
Ajka: My moc nejsme doma, abychom si udělali čas a poslechli muziku, jako že si ji chcem poslechnout. Většinou před tím, než jdem spát, si to pouštíme jako kulisu. Když přineseme něco novýho, tak takovej ten první poslech, že se na to těšíš. Ale že bychom záměrně poslouchali, JAK to někdo dělá, to ne. Já osobně to mám čistě konzumně, stejně jako před deseti lety.
Víťa: Dřív jsem byl třeba z něčeho nadšený a nevěděl jsem proč, dneska si dokážu definovat, proč mě tato hudba oslovuje. Není to přímo při tom poslechu, ale zůstane mi to v hlavě, potom třeba jdu a říkám si – kurnik šopa – jak to ten autor myslel?



• A nebojíš se, že budeš nevědomky jiné kopírovat, vykrádat?

Víťa: Já jsem se to naučil dělat naopak. Když už do toho sklouznu, a přijdu na to, tak v tu chvíli je tam obrovskej šprajc a celý to přestavím tak, aby to nikdo nepoznal. Stačí jednu notu ohnout a máš něco úplně jinýho. Chce se nebát ten okamžik znásilnit. Příklad: Mladé víno a Noc v Lisabonu je ta samá písnička. Já jsem měl hudbu na Mladé víno, nedařil se mi text, tak jsem to dal Radce (Klečkové, pozn. red.). A ona mi vrátila nádherný pohled – text Noci v Lisabonu. A já jsem se zastyděl – takovej krásnej text nemůže mít tuto hurá muziku, tak jsem to vzal a notu po notě přestavěl. Je úplně shodná v některých verších, frázování, s tou druhou melodií. Stačí si s tím jenom pohrát.

• Co z toho plyne? Že se vlastně dá docela jednoduše skládat?

Víťa: Dá, ale princip psaní je v něčem jiném. Tohle je jen řemeslnická úprava, aby tě zbytečně nenazvali kopírkou. Naše doba má tu smůlu, že se muzika zaznamenává, udržuje se to. Když se písničky nezaznamenávaly, tak nikomu nevadilo, že Ta naše písnička česká a Chaloupky pod horama mají skoro stejnou melodii.

• Tedy nové album příští rok, zpěvník, desáté výročí, krůček k profesionalizaci. A další nové písně?

Víťa: Ve vlastní tvorbě bude možná brzda, nebo šuplík. Máme hodně vlastního repertoáru, který chceme hrát, ale rádi hrajeme staré vykopávky z portovních nahrávek, nebo z archivu rozhlasu. A teď na tu restaurátorskou práci zapomenutých písniček bude na zkouškách čas, poněvadž stejně musíme na koncertech prezentovat hlavně nacvičené věci z alba, abychom ho prodali. Ale to je taky recept, jak udržet kapelu – to oprašování cizích starých písní. Je to odreagování, baví nás to, a myslím si, že je to záslužná práce a ledacos se tam můžeme přiučit. Jiným repertoárem si odpočinem od těch našich písniček. Když je hrajem třikrát týdně, je to občas potřeba, abychom se nezbláznili a abychom jim stále věřili. To bych si přál (i všem ostatním) do příštího roku.

Lucka Jirků