Press "Enter" to skip to content

POZDĚ, ALE NAČAS

Načas slavil 12. 12. pět let existence a k oslavě si vybral KC Novodvorská, sál celkem velký ovšem dokázal bez problémů zaplnit. Pozval si i hosty, ale uměřeně – první polovinu obstarala brněnská kapela Svítání. Zahráli asi hodinku příjemnou muziku na pomezí elektrifikovaného folku, měli krátkou soutěž na počítání souhvězdí v písničce a kultivované, mírně vtipné průvodní slovo, které nezdržovalo, mělo hlavu a patu a bylo z něj znát, že mají radost z hraní v Praze. Pěkná a aktuální byla písnička Terezín, kterou zahrál J. Fadrný zcela sám.

Po krátké přestávce, během které bylo možno zakoupit CD a prohlédnout si nástěnky z historie Načasu, přišli na jeviště dva konferenciéři/moderátoři/uvaděči/baviči a způsobili tombolu. Ceny byly různé, od veselých (kostra co po namočení 6x zvětší svůj objem) po velmi vážné (láhev šampaňského). Přestože to trvalo asi čtvrt hodiny, nenudil jsem se, protože oba pánové losování vtipně a přirozeně komentovali – nejméně jeden z nich (ale spíše oba) mají přirozený smysl pro pohotovou reakci. Žádné bláboly, žádné rozpaky a připravené to být nemohlo.

No a pak už přišel Načas – zahájil blokem svižných výrazných písní, které šly jedna za druhou, bez zbytečného mluvení. Poté většina kapely odešla a zůstali jen oba Komíni a Michal Pravec a zahráli blok písniček ze svých začátků, včetně mé oblíbené Housenky. Bylo to příjemné a pěkné srovnání – musím se přiznat, že hudební začátky Načasu jsou mi bližší, ale tady vynikl i vývoj kapely, to jak postupovala od jednoduchých písniček až ke skladbám současného repertoáru, a nutno uznat, že je to vývoj logický a cílevědomý. Pak si pozvali na pódium basistu Jarabáků (a asi deseti dalších skupin z festivalu Stále stejných ksichtů) – Ondru Tichého a zavzpomínali (písničkami) na portovní úspěchy. Dalším bodem byl nezbytný narozeninový dort s pěti svíčkami, které sfoukávali po jedné, stručná gratulace a hrálo se dál. Opět žádné zbytečné zdržovací řeči, jen stručné přání dalších nejméně deseti pětiletí a poděkování divákům

Závěr před přídavky patřil rock and rollu, zahranému v hudebním a instrumentačním duchu Načasu, ale s drivem rokenrolových mistrů a zazpívanýmu s vtipnými českými texty (Děravý necky). Z těch „normálních“ písniček Načasu mě zaujal asi nejvíc Tanec po žhavém uhlí a Rádio.

Hned pět věcí by mohla „konkurence“ odkoukat – jak slavit decentně a především „pro lidi“, jak se dá hrát bez zdržování, když se to připraví, a zvládnout při tom i jistou dávku oficialit a sdělení publiku, jak vystavět dramaturgii večera, aby si ji posluchač pamatoval ještě druhý den, jak se kapela za pět let posune ve svém vývoji, a jak si lze troufnout na mezižánrové výlety až po zvládnutí pravidel „domovského“ žánru. Byl to příjemný večer, který nenudil.

Miloš Keller