Folkování pod komínem se v Třeboradicích konalo již posedmé. Oproti loňskému ročníku tomuto přálo počasí, a tak se konal pod širým nebem. Jak to prospělo či ublížilo festivalu FOLKOVÁNÍ POD KOMÍNEM?
Byla to změna výrazná a kladná. V příjemném prostředí se nejen příjemně poslouchala muzika (Pája Jindrák zkvalitnil svou aparaturu a tím i výsledný zvuk, který byl tentokrát velmi dobrý), ale dalo se i poklábosit s muzikanty, kolegy redaktory a šéfredaktory či s přáteli. Občerstvení bylo hned u vchodu, bylo ho dost a za slušné ceny.
Snad jediné, co by se pořadatelům Folkování pod komínem dalo vytknout, je časový skluz. Ten počáteční měl na svědomí nejspíš zvukař – první vystupující se na pódium dostali o 15 minut později.
Ale teď již k programu. Jako první se předvedl liberecký DISNEYBAND – tedy Věrka Soukupová a Martin Kadlec. Tohle duo se mi moc líbí a už teď se těším na jejich první CD, které se bude v říjnu natáčet. Přestože měli nelehký úkol festival odstartovat, vyžádalo si publikum přídavek.
Z kapely MISSA mám rozporuplný pocit. Písničky Karla Kryla mám rád. Ani jejich zfolkovatění a kapelní předvedení mi zas tak moc nevadí. Ale hrát takovouhle klasiku z not? Tak složité ty písničky nejsou!
BHUK – to byl podle mě krok výrazně mimo. Tahle kapela by se měla zavřít ve sklepní zkušebně a vylézt, až budou něco umět. Mají co zlepšovat: zpěv, hru na nástroje, pódiový projev, repertoár… Téměř podobně je na tom NEGATIV, byť jeho projev už mě za uši netahal. Ale ani nezaujal!
Rozhodně jsem si ale zapamatoval Michala KNÉBLA. Ale stejně nemohu říct, že by se mi líbil. Jeho produkce se neskládá ani tak z písniček, jako z houslovým preludováním podbarvených slovních hříček. To, že se mi jeho výkon nelíbí, ovšem neznamená, že se nelíbí jiným – jak dali diváci jasně najevo žádostí o přídavek.
Zato se mi móc líbí Martina TRCHOVÁ. Přestože má pamět už hned tak nějakou věc do své dutiny nevpustí, její Dešťovou variaci či Vzpouru si pobrukuji poměrně přesně. Zde si pozvala na jeviště i hosty – Žofku Kabelkovou a Jana-Matěje Raka. Následovala obědpauza, která mohla vyrovnat získaný skluz.
Po obědě jsem se opět utvrdil v přesvědčení, že HLUBOKÉ NEDOROZUMĚNÍ mě opravdu nebere… Tahle kapela nehraje špatně, ale její projev v mé maličkosti nezanechal žádnou stopu. Prostě jedním uchem tam a druhým ven.
Jana-Matěje RAKA jsem bohužel neslyšel a ani z ACCOUSTIC IMPACTU jsem toho moc neslyšel, ale z hlasitých projevů nadšení jsem zjistil, že obec divácká tenhle instrumentální jazzíček přijala s nadšením.
Jeroným LEŠNER předvedl svůj festivalový standart a vytáhl i jednu z nejstarších písní svého repertoáru – Maková pole. Zato POUPATA nějak ve své kůži nebyla. Snad to bylo cestovní horečkou (v Třeboradicích se stavili cestou do Řecka…), snad výběrem repertoáru.
Bůh ví, čím to je, ale BŮHVÍ nadchli snad všechny, přestože rozhodně nelze mluvit o folku či country. Tahle muzika je trošku „tvrdší“, ale přesto melodická, hlavně skvěle zahraná i zazpívaná. Zde tuším velkou budoucnost!
MOŠNY byly dalším příjemným bodem programu, byť nepředvedli nic, cobychom letos na festivalu již neslyšeli. Ale to se ani nečekalo. Jejich vystoupení pak téměř plynule přešlo v prezentaci Ivoše CICVÁRKA a skupiny OKO, a to pak v recitálek Žofie KABELKOVÉ s KABELOU. Tohle spojení (Cicvárek – Kabelková) mě příjemně překvapilo již na Zahradě a rozhodně považuji jejich vystoupení za to lepší na naší mladé scéně.
A pak následoval tahák letošního ročníku: Vladimír MIŠÍK a Jan HRUBÝ. Přestože nejsem zrovna příznivcem tohoto žánru, takové pecky jako Variace na renesanční téma jsem si s Mišíkem rád a s chutí zazpíval.
Semifinále patřilo KVOKÁLU, který se zatím marně rozhlíží po zpívajícím houslistovi, kterým by doplnili stav. Pod komínem však ještě hrál Tomáš Hlavatý a Kvokál předvedl, co umí. Jen mám pocit, že zde nějak vysychá autorský pramen – jedna novinka ročně není zrovna velká sklizeň…
A závěrečný JARRET byl opravdu pecka. A to taková, že si většina diváků nechala v klidu ujet poslední autobus (nojo, festival měl končit ve 22:00, ale měl dvouhodinový skluz…) a jarretí show sledovali stejně pečlivě, jako celý festival. Senzaci vyvolal Marek Štulír, který přijel na Folkování přímo ze skotských her a byl oblečen ve skotské sukni (kiltu, já vím…). A přídavek byl snad ten nejhezčí, jaký se dal vymyslet – Hanka Skřivánková si vzala mikrofon bez drátu a přídavek zazpívala přímo mezi tančícími a okolo postávajícími lidmi pod pódiem.
Byl to pohodový festival. Počasí si naposled v tomto roce zkusilo zahrát na léto, pořadatelé vše zvládli (FOLKtime zde propagoval i náš „konkurenční“ plátek), prostě si nebylo na co stěžovat. Už teď se těším na příští ročník.
