Press "Enter" to skip to content

PROFESIONÁL VERSUS AMATÉR aneb Jak vlastně dělat muziku?

Nepředkládám vám samozřejmě univerzální a jedinou správnou odpověď, je to opět jenom můj osobní názor.
První rozlišení mezi muzikantem amatérským a profesionálním bývá většinou v tom, že amatér zpívá nebo hraje čistě pro radost, ve svém volném čase, a často zadarmo, kdežto profesionál se muzikou živí – jezdí na koncerty po celé republice i do zahraničí za peníze, také pořádá výchovné koncerty, a většinou mu bohužel k uživení nestačí jen jedno hudební těleso, je tedy členem několika. To samozřejmě není pravidlem.
Do rozpravy o vydávání cédéček, kde bývají také rozdíly (ale nejen mezi amatéry a „profíky“), se pouštět nebudu, protože nemám dosud tolik zkušeností, abych se v tomto odvětví muzikantského života uměla dobře zorientovat.

Druhé rozlišení je ovšem v přístupu k muzice, bez ohledu na to, jestli se jí živíte nebo ne. Tady platí, že amatér ke svému koníčku přistupuje opravdu jako ke koníčku – hraje pro zábavu, občas pro kamarády, kteří ho uznávají jako někoho, kdo umí zpívat a hrát lépe než ostatní, nebo zná víc písniček. Když si ovšem takový člověk založí kapelu, často zjistí, že jen nadání a nadšení nestačí. Co je tedy potřeba k tomu, aby se lidem líbil, aby mohl hrát pro větší publikum, a to úspěšně?
Profesionální přístup. To spočívá v tom, že svůj talent začne využívat lépe, více, že začne mít určitou zodpovědnost vůči divákům/posluchačům i vůči svým kolegům ve skupině. Zkusila jsem sepsat některá pravidla, kterými by se měl muzikant s profesionálním přístupem řídit.

1. Stanovit si cíl – může být jakýkoliv, například odehrát jeden koncert naprosto bez chyby, odehrát čtyři koncerty za měsíc, dostat se do finále nějaké soutěže nebo festivalu, vydat cédéčko, vydat tři cédéčka, „dostat lano“ z nějaké kapely, atd. atd. Nezáleží na tom, jaký jeho cíl je, ale musí nějaký mít a pro jeho dosažení dělat všechno, co je v jeho silách (samozřejmě nepočítám s takovými praktikami, jako je likvidace konkurence a podobně, to není hezké).
2. Naslouchat, nechat si poradit – nejlépe od zkušenějšího, jak lépe hrát, zpívat, jak vystupovat na pódiu, co zásadně nedělat, čeho se vyvarovat. Nemusí to být přímo vyřčené rady od konkrétní osoby, stačí mít oči a uši otevřené, vnímat a vstřebávat, ale pozor – nepřejímat bez výhrad, bez vlastní myšlenky. Jen se nechte inspirovat, choďte na hodiny kytary, zpěvu, zlepšujte techniku a přidejte k tomu vlastní výraz, sdělení.
3. Uvědomit si, co chci lidem říci – jestli jim chci jen předvést svou špičkovou hru na banjo nebo extrémně hluboký bas (takovéhle „předváděčky“ bez hlubšího významu ale u lidí ne vždy uspějí…), nebo jestli mám co sdělit. V bodu číslo 3 se možná dělí muzikanti na ty, kteří hrají lidem známé písničky třeba na zábavách a countrybálech, a na ty, kteří mají své vlastní koncerty a prezentují sami sebe a většinou i svá dílka. Ale nevidím důvod, proč by se obě skupiny nemohly řídit stejnými pravidly a ve své činnosti dosáhnout dobré úrovně.
4. Svůj talent si chovat v bavlnce – myslím tím opečovávání, to znamená rozvíjet své schopnosti, sbírat zkušenosti, šetřit si prsty nebo hlasivky, vymýšlet způsoby, jak to udělat ještě lépe, když na to přece mám… To samozřejmě souvisí i s tím nasloucháním v bodu 2.


Tak co, už jste se rozhodli, jestli budete amatér nebo profesionál? Tak dobře, ještě pár pravidel:

* Vždycky přijďte na domluvené vystoupení.
* Vždycky přijďte včas, a pokud to opravdu nejde, tak včas zatelefonujte.
* Nepomlouvejte nikoho, už vůbec ne své spoluhráče z kapely.
* Nikomu nepodlézejte.
* Nelikvidujte svou konkurenci, naopak s ní spolupracujte (to je přece také motivace).
* Když se s ostatními spoluhráči na něčem dohodnete, dodržte to.
* Netvařte se, jako že rozumíte zvučení, když to tak není, a kvůli tomu nepranýřujte zvukaře. Když vám zvukař úplně nevyhoví, nezanevřete na něj, on to taky nemá lehké…
* Dodržujte sliby, které jste dali pořadatelům festivalu (na pokoj pro kapelu opravdu netahejte dalších pět lepých děv), ale také si nenechte líbit, když vám pořadatel bez vážných důvodů nesplní svůj slib (pokud samozřejmě budete v právu).
* Vždycky dobře vyslovujte. Pokud chcete, aby vás lidi znali jménem, vyslovte pečlivě zejména to.
* Naučte se od někoho zkušeného používat mikrofony a nestyďte se přiznat, že se jich (mikrofonů) bojíte. Ze začátku se bojí všichni.
* Vždycky mějte na zkouškách a hlavně na vystoupení dobrou náladu. Špatná se velmi dobře přenáší.
* Na koncertě se věnujte publiku. Mluvte s diváky, řekněte jim vtip. Nejspíš už ho budou znát, ale nenechte se odradit. A nezapomeňte, vy jste tu pro posluchače, ne oni pro vás.
* Nebuďte líní opakovat jedno cvičení desetkrát. Vždycky se to vyplatí.
* Překonávejte trému. Na to vám nikdo neporadí žádný osvědčený způsob, ale zkuste si najít svůj vlastní recept. Abych nezapomněla – neznám nikoho, kdo trému nemá.
* Zvěte na svá vystoupení co nejvíc lidí, počítejte s tím, že jich přijde tak třetina (alespoň v Praze), a nezlobte se pro to na ně. Přijdou příště.
* Buďte spolehliví. Ve všem.
* Když váš kapelník zavedl diktaturu, řekněte mu to. Je možné, že o tom ani neví.
* Na lidi v publiku se vždycky usmívejte. Zvlášť tehdy, když vás hodně štvou spoluhráči – to není chyba posluchačů.
* Pokud zpíváte starším lidem, usmívejte se, choďte slušně oblečení a neopravujte je, když o vás řeknou, že jste studenti vysoké školy. Pro některé lidi jsou všichni mladí muzikanti studenty.
* Zpívejte svým příbuzným, zvláště pokud máte velkou rodinu. Dostane se vám tu obdivu jako nikde, což skvěle pozvedne sebevědomí, a navíc je tady možnost, že příbuzní budou na vaše koncerty zvát své známé.
* Na pódiu rozlišujte, kdy něco říkáte kapele a kdy divákům, a také se podle toho stavte k mikrofonu nebo od něj. Zásadně nepoužívejte sprostá slova, posluchači slyší všechno. Proslovy ke kapele nemějte delší než šest vteřin.
* Nesmějte se do mikrofonu. Nepískejte do něj.
* Buďte skromní. Neříkejte hned každému, v kolika jste zpívali kapelách a kolik už máte natočených cédéček. Počkejte, až se vás sám zeptá.
* Posluchač nikdy za nic nemůže. Ani za špatnou akustiku nebo nazvučení, ani za špatnou náladu vašeho basisty, ani za to, že přišlo málo lidí. A už vůbec ne za to, že se s vámi právě rozešla nejkrásnější dívka pod sluncem. To je váš problém.
* Pokud se setkáte se svým hudebním vzorem, neříkejte mu, že ho milujete. Jeho to možná potěší, ale vás to degraduje na malého žáčka.
* Pokud se setkáte se svým hudebním vzorem, neříkejte mu, že jste skvělí a že byste mu chtěli dělat předkapelu. Jen mu zahrajte, když o to bude stát. A když se vám ta písnička zrovna nepovede, nevěšte hlavu. Jestli ve vás něco je, pozná to i přes ten přehmat.
* Když vás vystupování před lidmi bude nudit, něco změňte. Nejlépe sebe.
* Buďte na sebe hodní a choďte na živou muziku. A se svými hudebními kolegy si tykejte.


























Tak to je asi tak všechno, co jsem dnes chtěla napsat. Možná se mnou někdo souhlasí, možná ne; takhle to vidím já a snažím se podle toho chovat. Mám zatím málo zkušeností, ale výše uvedená pravidla se mi vyplácí a doufám, že ještě dlouho budou.

Manča Sršňová

Manča Sršňová