Press "Enter" to skip to content

RADŮZA – ANDĚLOVÉ Z NEBE

Kde se vzala, tu se vzala, je tu Radůza, Andělové z nebe a hned také pocit jisté rozpolcenosti. Archaismus ve skloňování („Andělové“) napovídá, že Radůza bude dáma nekonformní, leč ví, že většina posluchačů nekonformní nebude a ona by tu většinu oslovit chtěla, a tak v názvu skončí docela obyčejně : … „z nebe“. A podobně pokračuje i uvnitř bookletu. Souboj mezi chutí zůstat schována a hovořit jen svými písněmi a mezi normální ženskou ješitností. Až na konci najdeme malý černobílý obrázek zpěvačky. Ovšem naplno se uvedený souboj rozhoří na desce. Až na nějaké výjimky se střídají písničky s kytarou, něžné a uhlazené s melodiemi s harmonikou, drzými, drsnými a provokujícími. Melodie, která má upoutat kupující a hudební redaktory, je zcela správně na začátku CD (Cestou do Jenkovic – mimochodem, skutečně tu letní atmosféru vidím, jako bych tam byl…), titulní písnička naopak album uzavírá. Ona rozrůzněnost se teď přenáší i na mě – podle sponzorů a textových obratů bych řekl: Brno, podle výslovnosti zpěvačky: vnitřní Praha. Tak otevřená „a“ a „e“ se hned tak neslyší. A některé reálie z textů mi spíš potvrzují tu Prahu. Aha, už vím: pražská zpěvačka předvádí, jak se zpívá na Moravě.

Autorkou všech písniček je sama interpretka, pouze s některými texty pomáhala Zuzana Navarová. Radůza se při skládání melodií a psaní textů nechává inspirovat dvojjediným zdrojem – folklórem. Jednak tím venkovským (obvykle liché písně), jednak jeho městskou odrůdou z krčem na periferiích (obvykle sudé písně). Věřím jí jen tu venkovskou, na desce převážně kytarovou část. Ovšem tam je zas méně výrazná, krotká. To, co si posluchač zapamatuje, je v písních s harmonikou, v písních zpívaných hlubším, drsnějším hlasem, mnohdy bez silnější melodie. Takových zpěvaček věru není mnoho a ještě méně je těch, které se nemusí stylizovat. To Radůza zatím musí (přeci jen do těch krčem chodí spíš na návštěvu, než že by tam byla doma), a tak se tam také projeví více nejistoty a občas ani sama zpěvačka nevydrží v téže výrazové poloze po celou skladbu – stále jí cosi táhne k tomu melodickému folku… Radůza ale odolala studiovým lákadlům a desku udělala instrumentačně úspornou, a přitom dostatečně zvukově barevnou, přitom ale sama vynikne a nese svoji pěveckou a autorskou kůži na trh.

Už první pohled na booklet napoví, že by to chtělo zejména texty ještě trošku pilovat – když se sejdou názvy „Svítí slunko, svítí“, „Stojí kámen, stojí“, „Leden, je leden“ a koneckonců i „Nahoru, dolů“, zdá se, že bylo věru méně inspirace, věru méně, věru. I témata se nám opakují – dominuje zřejmě bolest zubů: „Co mě to bolí“, „Svítí slunko, svítí“ a „Stojí kámen, stojí“. V závěsu za ní se drží uražená hrdost: „Leden, je leden“, „Sedím tiše“, „Ráno“. Za účelem dosažení rýmu a správného umístění přízvuku se objeví osamocený nesourodý prvek v textu – „véklady“ v „Leden, je leden“ je jediné nespisovné slovo v celém textu. U titulní písně bych si dovolil pochybovat, že v některém nářečí se vyskytuje tvar slovesa (nikoliv příd. jména): andělové z nebe „zavěšené do sebe“. Ale tohle všechno je důsledkem stylizace.

I já zůstávám rozpolcen – vzdá-li to Radůza, a přikloní se k bezproblémovému melodickému folku, bude mít klid od takových šťouralů jako jsem já a bude mít spoustu kolegyň a kolegů, posluchači nebudou při jejím vystoupení odcházet a budou si již půl hodiny po koncertě vzpomínat: “…jo to je ta…jak se jen jmenovala…“ Druhá cesta, ta s harmonikou, je náročnější a navíc zde je Radůza na jejím samém počátku – teprve zahlédla rozcestník, kam jít. Nevím, jak by to měla udělat, abych jí tuto (městsky folklórní) stylizaci uvěřil, ale rád bych se jednou dočkal alba, kde bude právě taková, ale už nestylizující se, ale opravdová, bez (třeba) výslovnostních a intonačních mráčků, které nahrazují autenticitu. Mnozí kolegové a kolegyně jí budou závidět a část obecenstva i nesnášet. Ale možná se jí podaří sdělit něco, o čem si posluchač až do smrti bude pamatovat, že mu to zazpívala/řekla Radůza.

Radůza: Andělové z nebe (50:47): Cestou do Jenkovic – Dnes v noci nad světly – Sedím tiše – Co mě to bolí – Autobus – Svítí slunko, svítí – Bílá hlína – Ráno – Do Afriky – Stojí kámen, stojí – Nahoru,dolů – Leden,je leden – Lišák – Jednou to pomine – Tracyho tygr – Andělové z nebe.

Miloš Keller

Miloš Keller