Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

RADŮZA: ANDĚLOVÉ Z NEBE

I v písni Lišák zpívá Radůza o bariéře. Od adresáta textu ji tentokrát odděluje „ještě sedm pekel a sedm nebí“. Je třeba projít „tou tmou přes dvůr“. Tmu Radůza také umí zazpívat. Hlas je tentokrát živočišný, uřvaný, přehnaně natahované samohlásky („měééééé“) doprovází důrazný a nervní rytmus klavíru.

Dalo by se říci, že mezi tyto dvě polohy se vejde celé album Andělové z nebe. Radůza je však natolik výrazná osobnost, že jakékoli takto stručné konstatování bude nutně zjednodušovat a schematizovat pestrost její práce. Vedle akordeonových a klavírních skladeb jsou tu totiž také kytarové. V té s názvem Sedím tiše se opět pracuje s hrou světla a tmy („Sedím tiše, nerozsvěcím“), avšak bariéry mizí. Není nutné procházet přes dvůr ani přes les. Objetí tentokrát nic nebrání, ale právě proto je příběh, mimochodem nazpívaný jakoby netečně, až příliš fádní. Ovšem jen zdánlivě: „Začalo to obyčejně / na půjčeném kanapi / zavři oči, objímej mě / zhoupneme se já a ty. (…) Skončilo to obyčejně / v zastrčené ulici / Ty máš bílej obličej / mě vede frajer v placatý čepici.“).

Svět je podle Radůzy „tak divnej“. A tak navzdory neveselému příběhu z právě citované skladby dál hledá milostný stisk, a to slovy, která řeknou vše naplno, a přesto nejsou nevkusná, a hlasem, který v sobě nese naléhavost i bezradnost (Ráno). Oázou klidu pro Radůzu však nejsou pouze paže, které by ji objímaly. Scénu plnou překážek, scénu plnou stínů, mezi nimiž jen sem tam probleskuje jas slunce nad hlubokým lesem, prosvětlují i vzpomínky na dědu, který seskočil z kola, na čápy z komína od cihelny a na mlíko, které se kdysi vařilo na plotně (Cestou do Jenkovic).

Když jsem si album Radůzy poslechl poprvé, rozdělil jsem si podvědomě písně na povedenější a ty ostatní. Čím déle jsem se však deskou proposlouchával, tím víc jsem si uvědomoval, že Radůza nemá slabou píseň. Každá z šestnácti skladeb na albu, jakkoli je její text stručný a jakkoli je její melodie na prvních poslech nevýrazná, je příběhem sama o sobě a současně významným kamínkem v mozaice tohoto dopisu, který na cédéčku posílá Radůza svým posluchačům. Je to dopis nabroušený jak břitva („Šup tam rum do čaje / každej z nás vyhraje / všem je tu hej / Z konečné tramvaje / pojedem do ráje / každej druhej tuhej“ – Dnes v noci nad světy), dopis-volání o pomoc („Tak to se mnou ještě zkus / to víš, taky mě to zkříslo“ – Autobus), dopis hravý („Pojď, Afriku objedem / snad to stihnem před obědem“ – Do Afriky), ale především dopis s optimistickým posláním („Jednou se zbavíme / všeho, co vlečeme“ – Jednou to pomine).

Radůza je mimořádně silná osobnost jako skladatelka, textařka, zpěvačka i muzikantka. Navíc jí velmi prospělo hudební partnerství se Zuzanou Navarovou (produkce, hudební režie, spoluautorství čtyř textů a zpěv ve dvou písních) a s její kapelou KOA.

Chcete-li vidět svět podle Radůzy, je třeba se koukat pozorně kolem sebe. Pak si třeba všimnete i toho, že „o svatém Matěji / po ulici chodějí / zavěšení do sebe / andělové z nebe“ (Andělové z nebe). A věřte mi, že by byla škoda si jich nevšimnout.

Vydavatel: Indies Records
Rok vydání: 2001
Žánr: folkové šansony
Celkové hodnocení: vynikající


Milan Tesař
Autor je redaktorem Radia Proglas a článek je uveřejněn s jeho souhlasem.

Milan Tesař