Press "Enter" to skip to content

ROZMARY FOLKOVÝCH LABUŽNÍKŮ aneb JACÍ JSME?

Bylo, nebylo.. příběh se nezačíná spatřením plakátu lákajícího na koncert, koupením lístku ani přečtením kulturního zpravodaje na příští měsíc. Proč tentokrát nezačít třeba… návštěvou obchodního centra Carrefour? Pokud čekáte, že zamířím k pultu CD s folkovým výběrem minulých let, tak se pletete. Moje kroky vedly ke stojanu s názvem Česká beletrie a do ruky mi padla knížka Michala Viewegha „Švédské stoly aneb Jací jsme?“

Tak trochu ovlivněná prvními stránkami sesbíraných fejetonů přečtenými v tramvaji jsem pak sedala ke švédskému stolu koncertu Majerových brzdových tabulek s lahůdkovým výběrovým menu písní této kapely a říkala si – jací jsme? My konzumenti na straně hlediště.

Kultura je dnes snadno dostupná, přes internet si můžeme objednat CD oblíbeného interpreta podobně jako pizzu do domu – vychutnat si v papučích (v překladu v bačkorách) zakoupený produkt (oba) bez ztráty pohodlí vlastního soukromí a také času, který se pro mnohé stává čím dál více nedostatkovým zbožím.

Vydáme-li se tedy na úkor pohodlí „do terénu“ a v chladný podzimní pátek pod deštníkem putujeme za kulturní potravou, koupíme-li si lístek (třebaže cena 60,- Kč na kapelu takového formátu je podle mne překvapivě nízká), dalo by se říct – jsme labužníci. Ovšem i labužníci mívají své rozmary… Tak tedy – vzhůru za rozmary labužníků dnešního večera.

Majerovy brzdové tabulky (zdroj: web) V klubu Parník se sešlo odhadem zhruba 35 posluchačů. Počet mě trochu překvapil, přece jen… na třistatisícové město to není moc dobré score. V přepočtu zhruba vychází, že sem zavítal každý 9.122 občan nebo také 0,17 diváka na 1 km2 (pokud někdo nebyl přespolní). Ale stává se to i v „lepších rodinách“.

Kapela hrála s nasazením jako před plným amfiteátrem, jeden hit střídal druhý, zvuk byl (jak již tradičně v tomto kulturním stánku) výborný, napadá mě známý komentář: obsluha skvělá, ceny mírné. Divák si to užíval. Každý po svém!

Občas si v těchto chvílích vzpomenu na „MČČ“ – zkratku, kterou profesor občanské nauky charakterizoval projevy Malého Českého Člověka ve společnosti. Nutno předeslat, že převážná většina se chovala velmi slušně, ale pár MČČ výjimek se našlo.

Už mi nevadí spontánně tančící publikum pod pódiem na festivalech, i když bych se bez něj obešla, ale dlouho mě na koncertu nic tak nevyvedlo z míry, jako posluchač u stolu v první řadě, pohupující se v záklonu na židli s nohama opřenýma o stupínek jeviště jen několik centimetrů od beden s odposlechy. Výraz dotyčného se rovnal – život je báječný a nejbáječnější jsem já osobně („…sám s nohami na stole, z razu…“). Místy si jednou nohou podupával do rytmu a po každé písni kapelu obdařoval hlasitými projevy přízně. Ať jsem se jakkoli snažila soustředit se na vystoupení, vždycky moje pozornost skončila u dotyčného.

Nebyl však toho večera sám. Bývá pravidlem, že se v klubu během koncertu nekouří. Ani toho dne se nekouřilo. Tedy až na divačku sedící (stejně jako předešlý případ) v první řadě. Slečna s červeným melírem pod světly reflektorů vypadala téměř démonicky, když si s obřadními gesty vychutnávala svoji denní dávku nikotinu a dým z rudých úst vypouštěla přímo směrem ke kapele.

Asi v polovině koncertu se dva diváci začali zdvihat k odchodu. To se může stát, ale když někdo sedí těsně u pódia a začne vestoje zdlouhavě balit, hlasitě a naprosto bezostyšně loučit s okolím a to vše v průběhu písně, začnu uvažovat o tom, kde asi udělali výrobci chybu.

Ovšem lahůdkou bylo, když se odněkud zezadu ozval krátký drzý „opožděný potlesk“ při slovech zpěvačky: pomalu se s vámi budeme loučit.

Pan profesor by asi jen pokýval hlavou a s jakýmsi vševědoucím úsměvem pronesl „eM Čé Čé“ No jo… často až u švédských stolů se pozná – jací jsme.

10. 10. 2002, klub Parník (Ostrava)
koncert Majerovy brzdové tabulky

PS: Cestou domů ke mně na ostrůvku tramvaje přistoupil starší pán s větou: „Slečno nezlobte se, já vás nechci obtěžovat, ale jsem profesí psycholog a z čistě profesionálního hlediska mě zaujalo, že si čtete knížku na zastávce tramvaje a smějete se u toho.“ (Pro vysvětlenou – tento příběh je podle skutečné události a není to placená reklama vydavatele.) Pak se mě ještě zeptal, jestli je to moje první setkání s osobou této profese, čím se zabývám ve svém oboru… Pak mi jela tramvaj. Celých následujících pět zastávek jsem se uklidňovala tím, že to nebyl psycholog a jeho zájem byl čistě neprofesionální. Představa, že mi kolemjdoucí psychologové podávají první pomoc podobně jako jiní zdravotníci osobám, které si třeba zlomí nohu… Malá rada nakonec, pokud se vám tato kniha dostane do ruky, nečtěte ji ve veřejných prostorech!

Alena Kučerová