Press "Enter" to skip to content

S JANEM BURIANEM O TELEVIZI, OZDRAVOVNĚ A KOPÍROVÁNÍ

Psal jste, že e-mailový rozhovor má tu výhodu, že na otázky můžete odpovídat v klidu po práci. Na čem právě pracujete?
Kromě koncertů a televizních rozhovorů píšu knížku o ostrovech v Baltském moři, respektive o cestě jednoho suchozemce na tyto ostrovy. Druhým projektem, kterým se zabývám, je nová deska s mými písničkami. Ale dělám i spoustu dalších věcí a dost se tím bavím.

Jste jeden z mála folkařů, kteří se po revoluci rozhodli společensky angažovat i jinak než svými písněmi. Co vás vedlo k aktivitám, jako byl např. seriál televizních rozhovorů od poloviny 90. let?
Jednoduše řečeno zvědavost. Možnost, která se naskytla – zvát si jednou měsíčně kohokoli, koho si vyberu, k půldennímu posezení a rozhovoru. Ten pořad, který má teď v březnu před sebou už díl číslo sto, mne nutí pořád něco dělat, někoho hledat, něco se učit a s nějakou novou problematikou se seznamovat. Prostě doučovací kroužek. Při mém chabém vzdělání to potřebuji.

Nedávno jsem vás viděl opět před mnohatisícovým publikem, ovšem už v jiné roli – na Kavčích horách u České televize jste uváděl několik mítinků. A opět podobná otázka: co vás k tomu vedlo?
Jestli myslíte angažovanost v iniciativě Česká televize – věc veřejná, tak to byly obavy o to, že politici a podnikatelští cynici veřejnoprávní televizi zničí. Máte-li na mysli skutečnost, že jsem vylezl na pódium a konferoval demonstraci, tak to jsem dělal proto, že jsem byl u toho a zřejmě v tu chvíli neměl čas nikdo vhodnější. Já se necítím být řečníkem ani revolucionářem. Zdálo se ale, že se v dané chvíli nedalo dělat nic jiného.

Věřil jste od začátku, že to nakonec povede k úspěchu?
Kdepak. Když jsme podepisovali pakt solidarity, že nebudeme pracovat pro televizi, když bude vedení sankcionovat ty, kdo protestují, řekl jsem si, že sto pořadů pro televizi bylo až dost a že když teď skončí, budu zase klidně dělat něco jiného. Ani teď nemám pocit, že bychom nějak výrazně zvítězili, i když se poprvé v letech od listopadu 1989 podařilo politiky donutit něco dělat a plný Václavák jim nahnal strach. To, co stále předvádějí ti, kdož byli přistiženi při lži a nekalých úmyslech, je neuvěřitelné a já doufám, že to lidé registrují a zúčtují s těmito lidmi ve volbách, když se sami nemají k tomu, aby se omluvili a šli od koryt.

Účinkoval jste nebo účinkoval byste v něčí volební kampani?
Kdysi jsem hrál pro Občanské fórum a v prvních volbách v ČR pro ODA. V minulých volbách jsem se vůbec neangažoval, neboť se mi zdálo, že demokracie je v zásadě na dobré cestě a umělec se takhle angažovat nemusí, pak ale přišla opoziční smlouva – to je, jak se říká, tak nestandardní, že se možná budeme muset proti ní – také dosti nestandardně – postavit. Ale žádnou radost z toho nemám. Chci, aby politici sloužili veřejnosti tak, jak mají, a přestali si na nás vymýšlet nové a nové finty za účelem posílení své osobní moci. To jen svědčí o tom, jak jsme pořád vzdáleni civilizovanému světu.

Jak vůbec funguje vaše Ozdravovna?
Burianova kulturní ozdravovna (ten název jsem si vymyslel z legrace a víceméně náhodou) jednak znamená možnost komunikace mezi diváky (posluchači) a mnou. Už deset let si posíláme dopisy, teď také e-maily a na základě této korespondence mimo jiné vzniklo pět knížek, tzv. Almanachů Burianovy kulturní ozdravovny.
Své koncerty, zejména tam, kde hraju pravidelně (Praha, Olomouc, Brno, Ostrava, Liberec aj.) občas nazývám také tak, ale jedná se o normální koncerty s možností napsat na lístek otázku či názor, popovídat si o přestávce nebo po koncertě se zpěvákem, a nebo si koupit knížku či desku, která se v obchodech těžko shání. Často na pravidelná místa docházejí stálí diváci, s některými se znám osobně, a tak díky koncertům i korespondenci jsem se seznámil se spoustou zajímavých, milých či originálních lidí, se kterými bych se jinak těžko potkal.

Vyšly Almanachy tiskem a dají se někde sehnat?
Dá se sehnat ještě čtvrtý almanach, který měl ústřední téma: Jak překonávat pocity marnosti, a zrovna vychází pátý, který se zabývá alternativním cestováním. Oba seženete jedině na mých koncertech, anebo na mé adrese. (Jan Burian, Hradčanské nám. 8, 118 00 Praha 1 nebo ozdravovna@yahoo.com – pozn. red.)

Sledujete nějaké proměny v zájmu, v tématech rozhovorů, v aktivitě návštěvníků?
Do jisté míry ano, je to dáno třeba tím, co se zrovna děje ve společnosti a podobně. Ale já nejsem člověk, který by se vyžíval v současném společenském či politickém dění. Zpívám a mluvím o nadčasovějších věcech, o obecnějších problémech či intimních pocitech.

Pokud byste Burianovu kulturní ozdravovnu srovnal s vašimi někdejšími koncerty s Jiřím Dědečkem, vidíte nějaké společné rysy?
Naše staré koncerty byly víc postaveny na humoru. Být na jevišti celý večer sám a improvizovat je trošku něco jiného, než být tam ještě s partnerem a mít hodně věcí připravených předem. Máme ovšem s Jiřím Dědečkem dodnes hodně společných názorů a postojů, a tak kdybyste měl možnost srovnání, nemuseli bychom vám připadat příliš jiní než dřív.

Mrzí mě, že jsem vaše společná vystoupení už nestihl. Nechystáte se ovšem při vaší názorové blízkosti zase někdy udělat jeden společný večer – vhodná záminka by se jistě našla?
Možná se někdy něco takového odehraje, ale já se pořád ještě obracím spíš k budoucnosti než do minulosti, tak nevím. Oba máme spoustu jiných projektů…

Kdo ze současné české hudební scény (nejen folkové) je vám nejbližší?
Nejspíš Petr Váša. Mám rád všechno, co dělá a vždycky mne to znovu osloví. A pořád taky Jan Jeřábek a František Janče. Jinak českou scénu moc nesleduji, spíš poslouchám tu světovou – od vážné hudby až k té kreativnější pop music Stinga, Björk a Tori Amos. Teď mne hodně baví Mari Boine a po léta už John Cale či Randy Newman.

S kým jste veřejně hrál nejraději?
To se nedá říct. Ale hodně mě bavilo zpívat se čtyřmi mladými konzervatoristy, kteří se sami nazvali Burianovo smyčcové kvarteto, a taky vystupování s Frantou Jančem.

Vaše iniciativa Kopírování zachraňuje hudbu je postavena na zásadně jiném pohledu na to, proč se dělá hudba. Znamená to, že i vy děláte hudbu pro radost a nevadilo by vám, kdybych si místo zakoupení vašeho cédéčka je nechal vypálit u kamaráda?
Nevadilo. Nejsem z toho příliš nadšen, že si to nekoupíte a nahrajete, protože si vážím pánů z firmy Indies rec., která taky musí být z něčeho živa, aby nám nezemřela. Ale chápu, že jsou desky drahé a mám radost, když si moje písničky někdo natočí a poslouchá je. Celá věc je v tom, že se nechci stát otrokem těch firem, nezajímá mě vydávání, prodávání a sledování, jak se co kupuje. Já chci hlavně hrát a zpívat, neboť nejsem obchodník, ale hudebník a spisovatel. V reakcích na moji obranu (a to prosím zdůrazňuji, že je to moje obrana před nehorázným útokem komerčních firem, které zacházejí s písničkami jen jako se zbožím) mi někdo napsal, že přece taky moje písničky prodávám, tak co! K tomu musím říct, že pouze hlásám, že umění není v první řadě zboží a že nejde zredukovat umělecké dílo na předmět obchodování. Tržní stránku může a nemusí mít, ale mně jako umělci je v podstatě ukradená. Peníze taky potřebuji, jako každý člověk, ale jakmile na ně začnete myslet víc než je zdrávo, je s vámi konec.

Jaký tedy máte názor na to, že dnes některé kapely na přání vydavatelů pořádají křest desky opakovaně v různých městech a třeba s odstupem několika měsíců?
Někteří umělci volí raději komerční úspěch nebo alespoň honbu za ním než svobodu a to je jejich věc. Jaké se pak volí strategie, to je zase věcí vyspělosti a kulturnosti té které firmy. Ale v zásadě je to všechno k smíchu. Už to, že se tomu říká křest a samozřejmě i to, že se to dělá několikrát. Zkuste se jít několikrát pokřtít do kostela… Ale to víte, jejich písnička vám vypere třikrát líp, než běžná písnička…

Dejme tomu, že byste dosáhl svého a nahrávky by skutečně byly volně kopírovatelné. Co by se ale pak stalo třeba s Českou filharmonií, kterou pouhé živé vystupování neuživí? Nebojíte se toho, že by rázem nikdo nechtěl jít na konzervatoř?
Pokud vím, nahrávky pořád ještě jsou volně kopírovatelné, a nic tak strašného se nikomu neděje. Jen ty firmy by chtěly vydělávat pořád víc a nevědí, že u toho žraní nemají mlaskat. A upřímně řečeno, je mi úplně jedno, jestli někdo kvůli tomu, co říkáte, nepůjde na konzervatoř. Já jsem svou první desku vydal po sedmnácti letech poměrně dobrodružného koncertování a taky se mi nic nestalo, spíš jsem tomu rád. A úroveň skutečného umění byla v historii málokdy byla svázána s životní úrovní těch, co ho vytvářeli. Většina slušných umělců měla celý život nedostatek, to už je daň za to, že měli talent. Dejte jim peníze, umřou na alkohol jako Dylan Thomas. Kdo tomuhle nerozumí, tomu asi není pomoci. Mozart nebo Van Gogh z něj bude těžko…

Myslíte si tedy, že mladá kapela, která chce natočit CD a vydat ho vlastním nákladem, by měla pravděpodobný prodělek přijmout už předem jako daň za to, že (si) něco chtějí nahrát a vydat?
Nevím. Nezajímá mě to příliš. Zajímá mě jejich hudba. A všechno je jako vždy otázkou určité míry. Jestliže chci dělat hudbu, kterou mi neukradne nějaká firma a nepoužije ji na reklamy na toaletní papír, chci-li jinými slovy zůstat svobodný, musím počítat i s tím, že budu peníze shánět jinak než tím, že prodávám své desky. Buď pojedu česat ovoce do Francie, nebo si seženu sponzora, který má rád hudbu, a nebo snížím své nároky… Mimo to – staré židovské úsloví říká: i prodělek je kšeft. A v tomto případě to nemusí být žádný prodělek – prostě jste zaplatil daň za to, že jste si uchoval svobodu a nemusíte skákat a tančit podle toho, jak píská kdejaký hejsek, který obchoduje s hudbou. Copak dneska rockeři či folkaři nemají vlastní důstojnost? Umělci bývají rebelové, anebo služebníci, vždycky si můžete vybrat. Svoboda umělce je vykoupená potížemi, starostmi o chleba, a podobně, ale myslím, že ji ničím nemůžete nahradit.

Když jsme u nahrávek, na posledních svých deskách jste, nemýlím-li se, zhudebňoval cizí verše. Dočkáme se opět někdy alba s písničkami, které budou jenom vaše?
Doufám, že brzy. Mám pohromadě písničky na desku, která se má jmenovat Zrcadlo a měla by vyjít ještě v tomto roce.

Na Poesii, Hodině duchů atd. zní studiová kapela, kdežto na koncertech jste hrával a hrajete většinou sám. Jaké aranžmá je vám bližší – vícenástrojové, nebo sólové?
To se nedá říct. Pokaždé je to jiné. Mám rád hudbu na všechny způsoby.

Zbývá vám se všemi vašimi aktivitami ještě nějaké nesplněné životní přání, které si hodláte (nebo aspoň toužíte) splnit?
Ani ne. Snažím se je vyplňovat. Teď bych chtěl, aby se mi povedl středeční koncert v Plzni…

Honza Hučín

Honza Hučín