Přitom hned zahajující píseň Alison Gross je tak slibná. Netradičně aranžované klávesy jí dodávají až folkrockový nádech a společně s ponurým refrénovým sborem skvěle podtrhují text. Námětem je pohádka o zlé čarodějnici a hodné víle – výborně, to tu opravdu ještě nebylo. Jenže v dalších minutách se písničky začnou koulet a podobat jako vejce vejci, a když říkám podobat, myslím zejména na minulá alba. Vezmete-li si skladbu Scházíš mi, lásko z předchozího studiového CD Má pravá láska, najdete na nové desce hned dvě, zejména v refrénech takřka identické (Schází mi tvůj úsměv, schází mi, když svítá, schází mi tvá láska … a … čím je dál, tím víc mi schází, láska má). Taktéž Krutý bratr i Kovář jsou jen málo odlišnými variacemi na již nahrané písně, Asonance navléká Harfu, Krutou matku či Mou pravou lásku do nachlup stejného kabátku, jen s jinými knoflíky. Nepřidává tomu ani monotónní zpěv Hanky Horké, ale dá se desetislokový text jedním hlasem nazpívat jinak? Korunu všemu nasazuje Tesař, kde spolu v sedmnácti slokách muž a žena vedou vzájemný dialog, avšak v reálu to stejně všechno odezpívá jen Horká. Kdyby jich (zpěváků) nebylo v Asonanci tolik! Navíc se skoro v každé písni (a v Krutém bratru naprosto totálně) slova rozcházejí s melodií i přízvuky – ale tohle si přečtete skoro v každé recenzi na předchozí alba. Asonance si (řekl bych, že ve svůj neprospěch) za svým textařem Janem Lašťovičkou zkrátka stojí, jenže na šesté desce už začíná jít do tuhého.
Nicméně není všechno zas tak špatné, jak líčím. Osvěžením je říznější Říkají, že ďábel zdech´ nebo sborový Davidův nářek (hmm, to není špatné, tak by se mohla jmenovat možná i tahle recenze). Mě osobně mrzí, že čistě vokálním písničkám nevěnuje Asonance tolik času, na každé desce bývá v podstatě jen jedna taková (a vždy výborná). Další perličkou jsou klavírem doprovázené Zelené francouzské pláně, které možná někdo z vás bude znát i v podání tria Peter, Paul and Mary.
Z hlediska instrumentálního jsou asomuzikanti takřka nedostižní, toto je ostatně již hezkou řádku let všeobecně známo. Nejsa nijak velkým příznivcem – promiňte mi to slovo – ukvičených irských loketních dud, před Janem Lašťovičkou a jeho bravurou nelze nesmeknout. Škoda jen, že v nejvyšších tónech dosahují ony dudy frekvencí hraničících s ultrazvukem. Alespoň jedna ze šesti instrumentálek mohla být posazená trochu níž, pamatujete třeba na Morning on the Distant Shore?
Jak je asi poznat, jsem milovníkem a obdivovatelem spíše té „starší“ Asonance a Alison Gross mi bohužel přijde trochu jako přešlap na místě. Dovolím si lehčí klišé na závěr – jak se to říkává o té laťce, která se postupem času čím dál obtížněji překonává?
Vydala Asonance 2000, celkový čas 62:43
Alison Gross – Má drahá matko – I Burried My Wife and Danced on the Top of Her/Na Ceannabháin Bhána/Cailleach An Airgid (Jigs) – Krutý bratr – The Trail of Tears/Keep Her Going – Schází mi tvůj úsměv – The Providence Reel/The Pigeon on the Gate/The Kilavil Reel – Říkají, že ďábel zdech´ – Tesař – The Parting Glass – Davidův nářek – Kovář – Čeká na mě – Jackson´s/Cliffs of Moher/Miller´s Maggot (Jigs) – Zelené francouzské pláně – The Flowers of the Forest
