Press "Enter" to skip to content

ŠÍLENEC V MÉDIU

To je umístěno v klasické „komunistické“ stavbě blízko hlavního tahu na Brno. Venkovní prostředí tedy nic moc a ani vevnitř to není o moc lepší. Pódium je z neznámých důvodů nepříliš vyvýšené a hlavně zastrčené, takže je na něj vidět jen ze dvou třetin sálu. Ten se naštěstí v pátek nevyprodal, i když diváků bylo – vzhledem k nevlídnému počasí a faktu, že Schmitzer je známý spíš jako herec než muzikant – překvapivě hodně. Ale když se člověk šikovně naklonil, vynašel si mezírku mezi hlavami, tak i v té desáté řadě na pódium viděl.

Nechme Médium Médiem a pojďme poslouchat. Schmitzer není výtečným zpěvákem ani kytaristou; dalo by se lakonicky prohlásit – rozsah nijaký, intonace za moc nestojí, melodie podobné jako vejce vejci… Těch nedostatků je tolik, až by se mohlo zdát, že celkový dobrý dojem z vystoupení písničkáře už nemají zajímavé a svérázné texty šanci zachránit. Jenže ona tato negativa textům nepodrážejí písmenka, naopak je (zcela nelogicky) spíše umocňují. Obzvlášť patrné je to u cynicky, sarkasticky laděných písní (kterých u Schmitzera rozhodně není málo). Čím to je, že Schmitzer může zpívat falešně (místy navíc schválně), mlátit zběsile do kytary a jinak hudebně náročný posluchač mu to spokojeně „baští“? Je to charisma? Kouzlo osobnosti???

V dlouhých přestávkách mezi písněmi Schmitzer obveseloval publikum svým zadrhávaným vyprávěním. Smála (nebo alespoň usmívala) jsem se téměř pořád, ale když jsem se nad tím potom zamyslela, tak jsem si nemohla vybavit, co vlastně říkal. Vždycky totiž nakousl nějaký příběh, ve vyprávění se začal ubírat nějakým jiným směrem, k původnímu se už nevrátil a posléze už ani nevěděl, o čem a proč vlastně začal. Z těch dokončených historek mi zůstalo v paměti písničkářovo vzpomínání na soutěž Děčínská kotva, kde měl obtížný úkol interpretovat svoji píseň s orchestrem za zády. „V tom orchestru mají všichni svůj part a hrají a hrají, otáčejí listy. A když jim dojdou noty, tak hrát přestanou. A nezajímá je, kde je v té chvíli zpěvák…“

Po téměř hodině hraní následovala krátká pauza, kdy si interpret mimo jiné nahradil dvě prasklé struny – „Teď už víte, proč hraju na dvanáctku. Na čtyři struny bych toho moc nezahrál“. Druhou půli zahájil asi dvacetiminutovým blokem plynule napojovaných písní (aby diváci nemuseli každé dvě minuty tleskat) a následně pokračoval skoro stejně dlouhým přerývaným vyprávěním jakési pohádky. Ale o tom drmoleném, nesouvislém a přesto poslouchatelném mluveném slovu už jsem vlastně psala…

Lucka Jirků

Lucka Jirků