Press "Enter" to skip to content

SILVESTR V TELČI

Předem se omlouvám, ale tento článek nebude jen o hudbě. Nebude to klasická reportáž, ale spíše by se dalo říct, že se jedná o vyprávění zážitků, které někdy mohou být více, či méně osobní. A k tomu ještě píši tento text ve stavu nadšení, které mě neopustilo ani týden po příjezdu.

Ti z čtenářů, kteří na muziku do Telče někdy zavítali, určitě potvrdí, že koncerty jsou jen jedním z kamínků tvořících mozaiku Prázdnin v Telči. Nádherné město, příjemné hospůdky a pokojná atmosféra, určitě i proto je pro mnoho lidí Telč městem folkovým.

Celá akce letos začala hned po vánočních svátcích koncertem Nataliky a Nezmarů. Další den diváci tleskali skupině Chesed a Čechomoru. Žádné bližší informace bohužel nemohu poskytnout. Do Telče jsem totiž z důvodů pracovního vytížení dorazil až v pátek 29.12. Ale když napíšu, že to určitě stálo za to, s velkou pravděpodobností nebudu daleko od pravdy.

Nevím, jak vypadal sál, v němž se konaly předchozí ročníky Vánočních prázdnin, ale o nově zrekonstruovaném klubu „ve sklepě“ SOŠ se dá říct, že je „telčsky“ krásný.
A vzhledem k tomu, že téměř všichni účinkující hráli čistě akusticky a zpívali bez mikrofonů, rozhodně není malý.

O tom se přesvědčili návštěvníci koncertu Žalmana a spol., sedící v zadních řadách. Kapela se však posunula o nějaký ten metr dopředu a spokojenost zavládla na všech stranách. Vzhledem k blížícímu se termínu natáčení nové desky zaznělo větší množství nových písní, než bylo v poslední době na Žalmanových koncertech zvykem.

Poté nastoupil Kvokál, působící nadšenějším dojmem než jeho mnohem slavnější „předskokané“. Hodně mluvili a kromě toho i pěkně zpívali. Zkrátka zvládli nelehký úkol a získali si publikum na svou stranu, i když ti, kvůli kterým zde většina diváků asi byla, už dohráli.

Pro úplnost zbývá dodat, že jako překvapení vystoupila toho večera ještě Žofie Kabelková a své ovace si určitě zasloužila. A ještě dvě krásná překvapení na nás čekaly po koncertě.
Na malebné náměstí se hustě snášel sníh…
A k tomu ještě v jedné hospůdce seděl opilý malíř v černé peleríně a klobouku. Tak nějak si člověk představuje Karla Hynka Máchu. Neuvěřitelné a okouzlující.

Známý slogan lákající na zdejší festival tvrdí, že Telč je „město šťastných lásek“; rád tomu věřím, i když jsem se zde asi před sedmi lety rozešel se svou tehdejší přítelkyní. Dovolil bych si ale navrhnout i jiný slogan. Telč jako město skvělých jídel. Ještě dlouho budeme vzpomínat na laskominy ve známé „Marušce“, neuvěřitelné porce v hospodě Na kopečku, steaky ze stánku u zámku a zvláště pak na nejlepší vepřové koleno uplynulého tisíciletí v restauraci naproti prvně zmíněné osvěžovně. Ač to asi vypadá přízemně, i to je jeden z důvodů, proč bych se hned podepsal pod další z „medvědích“ sloganů: Půl roku je na co vzpomínat a půl roku na co se těšit!

30. prosinec bych si mohl zaznamenat do kalendáře jako den mých splněných hudebních přání. Při cestě na koncert jsem přemýšlel o tom , jak rád bych někdy viděl naživo duo Luboš Hrdlička, Pavel Zajíc. A tipněte si, kdo koncert začínal. Pokud by pánové, zde ještě posíleni zpěvačkou, chtěli náhodou vydat desku, byl bych určitě jeden z prvních zákazníků. Jako jeden z přídavků zahrál Pavel Zajíc Ryvolovo Zvědavý blues. Píseň uvedl přibližně takto:
„Vzhledem k situaci v ČT nastal opět čas na staré protestsongy…“
Celkové hodnocení: Skvělé! To samé se dá říct o následujícím Jarretu. Hrál akusticky s velkým nasazením a i koledy, kterými doprovodila skupina další překvapení v podobě divadelního loutkového představení, mi nejenže nevadily, jak by se dalo čekat po masovém koledním předvánočním ataku, ale dokonce se mi i líbily. Nadšení v hledišti převeliké!

A to nás ještě čekalo to nejlepší. Karel Plíhal. Dál jeho koncert nemá příliš smysl popisovat. Ti, kteří na něj chodí, vědí, a pro ty ostatní bych to stejně popsat neuměl. Jen snad to, že mi splnil mé další přání, které znělo: „Mohl by přivézt Diepolda…“ Písničkář Karel Diepold nasadil kromě několika vážných i „JZD Zdar“ a „Žalozpěv Adama“. Posledně jmenovanou písní dokázal přivést k velkému záchvatu smíchu i do té doby vážně se tvářícího Pavla Zajíce. Pokud někde narazíte na jméno Karel Diepold na plakátech, neváhejte a běžte!

Jaký div, že po takovémto koncertě utratí člověk spoustu peněz za různá trička a desky s Prázdninami v Telči souvisejícími.

Abych jen pořád nechválil, troška špatných zážitků a jedna dobrá rada:
Pokud zastáváte názor, že spánek má v životě člověka svou roli, v žádném případě nevyužijte nabídky k přespání na internátě. Že se spí na zemi ve spacáku, je vzhledem k počtu lidí toužících levně přespat naprosto pochopitelné a většině (snad) nerozmazleného folkového národa by to určitě vadit nemělo. Co by už však vadit mohlo, bylo neustálé celonoční osvětlení chodby, které se vzhledem k tomu, že půlku zdi mezi chodbou a pokojem tvořily okna, stalo i osvětlením zmíněného pokoje. Vím, v chodbě byl stůl služby, ale s trochou ochoty se vše dalo vyřešit nějakou baterkou či svíčkou. Všude se samozřejmě zpívalo na plné obrátky (nechci napsat řvalo), nejméně do čtyř do rána, což samozřejmě někomu může vyhovovat a někomu nemusí. Co však určitě nevyhovovalo nikomu, bylo chování některých „lidí“, pro které je slovo bezohledné velmi, velmi slabé. Doufám, že s některými lidmi už se na festivalech opravdu nikdy nepotkám. Čím jsem starší, tím hůř snáším, když po mně někdo každou noc šlape a ještě se z toho raduje.
Tyto výtky však nejsou v žádné případě namířeny k duši celého projektu Milanu Kolářovi. Lidi nenaučí slušnosti ani ten nejlepší pořadatel…

Ale hned od silvestrovského rána se „intr“ vyprázdnil. Však také jedině tento koncert, tedy vystoupení Cimbal Classicu a Poupat, nebyl předem vyprodán. To však nic neměnilo na tom, že sál byl opět našlapán do posledního místečka. Nevím, jestli to bylo způsobeno dojetím z konce tisíciletí, ale publikum toho svátečního večera bylo velmi, velmi vřelé. Nekonečně dlouhý potlesk, kterým lidé odměnili výkon Andreji Troníčkové ve skladbě Malá mořská, byl opravdu nevídaný. Poupata se vypořádala s hlasovými problémy způsobenými nachlazením velice suverénně. Po skvělém zakončení letošního Mohelnického dostavníku (nevím kdo by to zvládl sympatičtěji) mám tedy další pěkný zážitek s touto kapelou. Žalman a Nezmaři mohou mít důstojné nástupce.

Neméně zdatně si členové pardubické skupiny vedli i jako číšníci. Roznášeli divákům víno dodané Cimbal classicem. Apeluji na všechny kapely: vezměte si z tohoto chvályhodného jednání příklad! Některé soubory by tak mohly podstatně zvýšit návštěvnost na svých vystoupeních. Ale zpátky k hudbě. Celý sál zpíval lidovky i písně z alb Čichám člověčinu a Vrávorám. Dalibor Štrunc měl co dělat, aby se mu skupina neponořila do sladkých vod alkoholového opojení a bylo to krásné. Nevím komu jinému se v čase televizních estrád a všeobecné ožralosti podařilo prožít silvestrovský večer tak důstojně a kulturně. Díky Medvěde!

A co dál? Na náměstí hrál v mrazu Cimbal classic hymnu a pár lidovek. Popřát přišel do nového tisíciletí i Zachariáš z Hradce a ráno bylo telčské náměstí neuvěřitelně brzy uklizené.

V tak krásném a romanticky zasněženém městě nemůže začít špatné tisíciletí.

Václav Muller

Václav Müller