Press "Enter" to skip to content

SVÍTÁNÍ BERE VŠECHNO

Jirko, nedávno jsi při výměně internetových odkazů protestoval, když jsem vás označil za křesťanskou folkovou skupinu. Nebojíš se ovšem, že právě hraní na podobných akcích, jako byla ta dnešní, vám k takové nálepce silně pomáhá?
Jirka Fadrný (JF): To bys musel označit za křesťanskou kapelu i Spirituál kvintet, protože vystupuje v kostelech. Je ale pravda, že nechceme být považováni za křesťanskou skupinu.

Proč?
JF: Nechceme se uzavírat do ghetta. Slávek Klecandr z Oborohu říkal, že dokud nesl Oboroh označení „křesťanská kapela“, hráli jenom na křesťanských akcích, jinde je nechtěli. A my chceme hrát hodně. V našich písničkách jsou občas skryté křesťanské prvky, to ano, ale rozhodně to nemá být křesťanský folk.

Nemáte ale v kapele nějaké problémy s rozhodováním, kde budete hrát? Nebrání se někdo hraní na křesťanských akcích, kde se po vás chtějí písničky, které lidé znají, třeba ze zpěvníku Hosana?
JF: Určitě ne, to spíš naopak. Lidi na křesťanských akcích hrají rádi, protože nás tam publikum přijímá velmi vstřícně. Tam, kde jde o komerci, se nám hraje špatně.
Zdeněk Lichtneger (ZL): Teď jsme měli soustředění na jedné faře a pak jsme tam hráli na mši v kostele, líbilo se nám to. Jinak občas dostáváme pozvání na takové akce, o jakých jsi mluvil, a bývají docela dobré, takže se jim nijak nebráníme.

To znamená, že vaše manažerka Lucie Endlicherová má docela snadnou práci, protože nemusí nic odmítat…
JF: Lucie ví, kdy kdo z nás nemůže, ale jinak bereme všechno.

Už v roce 1999 jsem vás na Zahradě slyšel hrát Mozartovo Alla Turca jako instrumentálku, teď jste přidali Bugatti step. Máte kladný vztah ke klasice?
JF: No jasně.

Bude nějaká další klasika jako instrumentálka?
JF: Bude, už na tom pracujeme, ale jde to docela pomalu.

Co to je?
JF: Nech se překvapit.

Každopádně musím uznat, že své nástroje ovládáte dobře. Jaké vlastně máte hudební vzdělání?
Martin Novák (MN): U mě to je jednoduché, chodil jsem na klavír do hudebky.
ZL: Já jsem hráč od táborových ohňů.
JF: Několik let jsem se učil na housle, na kytaru jsem samouk.
Helena Bízová (HB): V šesté a sedmé třídě jsem se chodila učit zpívat do hudebky. Pak jsem zpívala s dechovkou a vytvořila jsem si některé návyky, kterých jsem se musela ve Svítání zbavovat.
JF: Štěpán Policer studuje dirigování na JAMU, má zvláštní talent naučit se hrát snad na jakýkoliv nástroj. Teď se chce učit hrát na housle a jsem zvědavý, jak se mu povede. Housle totiž nemají žádné klapky ani pražce a ladění je na nich dost těžké.




Ve zpravodaji Zahrady jsem se dočetl, že Jirka je na uměleckou úroveň náročný. Takže se ptám spíš ostatních: je kapelník pes?
HB: Jirka je náročný, ale má dobré srdce, takže se vždycky v poslední chvíli nad námi ustrne.
ZL: My třeba na zkoušce po třech hodinách někdy začínáme řádit, všelijak blbneme, a Jirka trpělivě čeká, až se uklidníme.

Ptám se proto, že ve složení Svítání nastaly za poslední rok a půl některé změny. Bylo to tím, že předchozí členové nestačili?
JF: Ne zcela. To, že odejde kontrabasista, se vědělo dlouho dopředu. Dodnes s námi kamarádí a někdy funguje jako zvukař. S předchozí zpěvačkou to bylo horší, nezvládala. Je to hrozně nepříjemná situace, když někomu pořád vysvětluješ, jaké dělá chyby, ale nezlepšuje se to. Tenkrát to byla krize, seděli jsme se Štěpánem v hospodě a chtěli jsme se na kapelu vykašlat. Naštěstí se to nějak vyřešilo.

Nedávno jsem zjistil, že sháníte člověka na bicí a perkuse. Co vás k tomu vede, máte představu hutnějšího zvuku?
HB: Publikum v Brně je zvyklé, že na našich velkých koncertech s námi pravidelně hrává někdo na bicí, většinou Jožka Fojta nebo Láďa Šiška.
JF: Rytmika je potřebná, drží to rytmus a hraje se líp. Perkusista je zatím spíš stálý host, nebudeme ho brát s sebou úplně všude, jenom na důležitá vystoupení.

V naší zemi bohužel stále platí, že úspěch se neodpouští. Stalo se vám, že se po zisku Krtečka k vám začal někdo chovat jinak než předtím?
JF: Stalo. V Náměšti za mnou poté přišel člověk z jedné brněnské kapely, poplácal po zádech – hned jsem si pro sebe řekl: „A hele ho, tak bacha.“
HB: Ale ty ses ptal asi spíš na jiné případy, kdy třeba lidi začnou žárlit. My se ale s kapelami potkáváme většinou jenom na festivalech, kde na žárlivost není prostor. A myslím, že rivalita je do určité míry dobrá věc, protože se potřebujeme občas s někým srovnávat. Ovšem my si všude hrajeme hlavně pro radost a ne pro nějaký postup.

Hodiny se posunuly na jedenáctou a auto se Svítáním se vypravilo na dlouhou cestu do Brna. Pro novináře – experta to byly domů naštěstí jen čtyři stanice tramvají…

Honza Hučín

Honza Hučín