Proto je tu
Díl osmý, skoro celý v moll
Raný středověk neznal harmonii v dnešním smyslu a nepoužíval nic jako křížky a béčka (až na mimořádné situace). V tehdejší výhradně církevní hudbě se obrazně a zjednodušeně řečeno používaly jen bílé klávesy klavíru, zato mohla stupnice začít od kteréhokoliv tónu. To, co známe dnes jako durovou stupnici, byl jen jeden ze šesti tzv. základních módů. Podobně i mollová stupnice je odvozena od jednoho z nich.
Zahrajeme si opět řadu tónů na bílých klávesách, začneme ovšem tentokrát od tónu A.
Napsal jsem to dvakrát po sobě, protože pro harmonii budeme někdy potřebovat spodní oktávu a někdy vrchní.
Toto je tedy stupnice A moll – tzv. aiolská. Charakteristický pro ni je půltón mezi druhým a třetím tónem (durové stupnice ho mají kde? No přece mezi třetím a čtvrtým).
Jak vypadají doškálné kvintakordy z ní získané? Zkuste si je nejdřív najít sami.
Tady jsou. Je to vlastně logické: protože se používají stejné tóny jako ve stupnici C dur, musí být i kvintakordy stejné, jenom se mění jejich pořadí. Proto se tóninám A moll a C dur říká paralelní neboli souběžné. Ale hlavně se mění funkce akordů. Tónikou (akordem na prvním stupni) je pochopitelně A moll, subdominantou D moll a dominantou E moll. Porovnáním s C dur zjišťujeme, že třeba E moll byl v tónině C dur opomíjeným akordem na třetím stupni, kdežto tady je dominantou. Pro rozpoznání aiolské mollové a durové tóniny je tedy důležité, jaké akordy se používají pro základní harmonické funkce (tónika, subdominanta, dominanta).
Cítíme ovšem, že to není ta pravá mollová stupnice, na jakou jsme zvyklí. Čím to? Zahrajme si poslední čtyři tóny: E-F-G-A a porovnejme to se závěrem stupnice C dur: G-A-H-C. V druhém případě jasný závěr, první zní spíš otevřeně a vyžaduje skoro ještě nějaký dovětek. Je to především tím, že na konci durové stupnice je půltón, kdežto na konci aiolské mollové celý tón. Proto už mnoha stovkami let hudební praxe upravila závěr mollové stupnice tak, aby měla na konci také půltón. Dnes se udržely tyto dvě základní podoby mollové stupnice:
Této se říká mollová melodická
a této mollová harmonická stupnice. Jak vidíte, liší se jenom v šestém a sedmém tónu, který se někdy zvyšuje a někdy ne, to záleží na okamžité situaci. V harmonické mollové stupnici pak najdeme i zajímavost, která právě dodává mollovým tóninám zvláštní naléhavost: je to vzdálenost jeden a půl tónu mezi F a Gis.
Pro naše harmonické účely to má ten význam, že mollová tónina je na doškálné akordy bohatší: vedle E moll se objevuje naléhavější E dur, D moll má svého bratříčka v D dur (ten se ovšem používá výjimečně), na sedmém stupni vedle G dur najdeme Gis zm, který se podobně jako v durových tóninách převádí na E dur7, lze jej však použít i jako základ akordu GisO (Gis dim). Jasné C dur dostalo naježeného protihráče C+ (to je vlastně to samé jako E+, jak jsme již před dvěma díly zjistili). S takovou zásobou můžeme snadno vybírat, zda potřebujeme v akordu tón G pro přechod A moll – G dur – C dur, anebo radši Gis pro zpětný postup C dur – E dur – A moll a podobně.
Díky větší volnosti ve volbě dvou tónů mívají harmonie v moll trochu více svobody. Zahrajte si posloupnost A moll – D moll7 – G dur7 – C dur – E dur7 – A moll (typicky krylovsko-nohavicovskou) a potom A moll – HĆ – F dur7 – E dur – A moll (typičtější pro blues). Cítíte výrazný rozdíl?
Jak už jsem naznačil, písně v mollové tónině často na chvíli přecházejí do paralelní dur. Tak tomu bude i u dvou příkladů, kterými osmý díl povídání o harmonii zakončíme. Povšimněte si v první z nich častého používání polozmenšeného akordu!
Dobrú noc, má milá
A moll D moll A moll HĆ A moll E dur7 A moll Do- brú noc, má mi- lá, do- brú noc. A moll D moll A moll HĆ A moll E dur7 A moll Nech je ti sám Pán- boh na po- moc. A moll G dur C dur G dur7 E dur7 Do- brú noc, do- bre spi, A moll D moll A moll HĆ F dur E dur7 A moll nech sa ti sní- va- jú slad- ké sny.
Rána v trávě – refrén je v A moll, pak přijde
C dur G dur F dur C dur Poznal Mora- věnku krásnou F dur G dur C dur a ví- nečko ze zla- ta, C dur G dur D moll A moll v Čechách slávu muzi- kantů E moll A moll uma- zanou od blá- ta.
a zase v A moll: „Každý ráno boty zouval…“
