Díl šestý, v němž se otevře brána fantazii tvůrců
Se základními akordy jsme se seznámili už dávno: víme, že kvintakordy mají nad sebou dvě tercie. A protože tercie mohou být velké nebo malé, máme celkem čtyři různé kvintakordy: durový, mollový, zmenšený a zvětšený – ten vstupuje na scénu až dnes. Podívejme se, jak to bude třeba od tónu E.
Durový akord má spodní tercii velkou (dva celé tóny): samotné E-G je jenom celý tón a půltón (malá tercie), proto se musí G zvýšit o půl tónu na Gis. Vrchní tercie má být malá, a to je v pořádku: G-H by byla velká tercie, ale právě zvýšením G na Gis se o půltón zúžila. Mollový akord je obrácený, spodní tercie malá (E-G), vrchní velká (G-H). Zmenšený kvintakord jsou dvě malé tercie, ta první je v pořádku (E-G), druhá se musí zmenšit o půltón, takže tón H se sníží na B. Poslední případ, zvětšený kvintakord, jsou dvě velké tercie: už z durového akordu víme, že ta spodní musí být E-Gis, vrchní Gis-H by byla malá, takže se musí H zvýšit na His. His je vlastně C (na klavíru a kytaře určitě, na houslích a ve zpěvu to může být malinko složitější, ale nechme to teď být).
Ještě ke zvětšenému kvintakordu: povšimněte si, že přehozením tónu His neboli C o oktávu níž vznikne akord C-E-Gis, a to je také zvětšený kvintakord, jenže už nad tónem C. Tedy stručně zapsáno C+ je v podstatě totéž, co E+ (nebo Gis+).
Narazili jsme už i na čtyřzvuky. Zatím známe tři: durový, zmenšený a polozmenšený septakord, přidáme k tomu ještě mollový septakord. Zkusíme je všechny postavit opět na tónu E.
Durový septakord vzniká z durového kvintakordu tím, že se k němu přidá nahoru malá tercie, tedy H-D. Vznikne tak malá septima od základního tónu: E-D. Mollový septakord má stejný princip, jenom se malá tercie přidá k mollovému kvintakordu. Zbývající dva čtyřzvuky spočívají na zmenšeném kvintakordu. Poprvé se přidá velká tercie (B-D) a vznikne polozmenšený septakord, podruhé se přidá malá tercie (B-Des) a vznikne zmenšený septakord. Ten je tedy složen ze samých malých tercií a má podobnou vlastnost jako zvětšený kvintakord: přehozením vrchního tónu o oktávu dolů vznikne zase zmenšený septakord, jenom na jiném tónu, tedy například E dim = G dim apod.
Ještě jsem vynechal septakord „maj“ a pochopitelně i různé nonové akordy. Naopak známé „šestky“, tedy akordy s přidanou sextou, vzniknou obratem některého z již uvedených akordů, podívejte se:
Přehozením právě té přidané sexty („šestky“) o oktávu dolů se dosáhne mollového septakordu – ovšem na jiném základním tónu.
A teď přichází Kolumbovo vejce. Dosud jsme použili pro harmonický podklad jenom akordy, které byly složeny z tónů příslušné stupnice, tedy k písničce v D dur příslušelo jenom 8 akordů. Které? Ale to přece víte, nebo si to dokážete odvodit: D dur, E moll, Fis moll, G dur, A dur, A dur7, H moll, Cis zm. Ovšem v tuto chvíli už se nemusíme omezovat jen na tyto (tzv. doškálné) akordy, teoreticky se použít dá cokoliv, pokud to obsahuje tón, který v melodii zní. Vyzkoušejte si sami. Které všechny akordy obsahují v sobě tón E? Je jich hodně, zkuste si jich sami najít co nejvíc, pak teprve pokračujte ve čtení.
V kvintakordu může být tón E základním tónem (tedy spodním), prostředním, nebo nejvyšším. U durových akordů je to tedy E dur, C dur a A dur, u mollových E moll, Cis moll (dolní tercie musí být malá, C-E je velká, a protože nesmíme hnout s tónem E dolů, musíme s tónem C nahoru) a A moll. Pak je to u zmenšených kvintakordů E zm, Cis zm a B zm (přesněji Ais zm), u zvětšených je E+ zároveň rovno C+ i As+. Podívejte se na obrázek.
A k tomu přistupují ještě čtyřzvuky. Především to jsou u všech durových i mollových akordů jejich sourozenci s přidanou „sedmičkou“, tedy malou septimou, např. E dur7, A dur7, Cis moll7 apod. Pak to jsou akordy, kde tón E právě tvoří tu přidanou septimu, tedy Fis dur7 a Fis moll7. No a zbývají nám zmenšený a polozmenšený septakord. Zmenšený septakord bude jeden jediný (podobně jako byl jediný zvětšený kvintakord) – E dim. Polozmenšené budou čtyři, tón E je v nich postupně základem, druhým tónem odspoda (tercií), třetím (kvintou) a nejvyšším (septimou): tedy EĆ (E s přeškrtnutým kolečkem), CisĆ, AisĆ (=BĆ) a FisĆ. Viz opět obrázek.
Jak to prakticky použít? Podívejme se na naši oblíbenou Dajánu (zápis je rytmicky zjednodušený).
Zatím jsme hráli jednoduchý doprovod C dur – A moll – F dur – G dur. V prvním a druhém taktu zní pořád tón E, můžeme proto z našeho katalogu akordů k němu vyzkoušet celou řadu nápadů; pochopitelně ne všechno je hezké a použitelné. Podobně k tónu F v taktu třetím. Mohlo by to například dopadnout takto:
C dur E dur7 A moll A dur7 Lidé o ní říka- jí, D moll B dur G dur G dur7 že je v lásce nestá- lá
Mimochodem, jak to bude v D dur? Nezapomněli jste, jak se dělá transpozice? Pokud ano, vraťte se na předchozí díl.
Jiný příklad: hrajete nějakou písničku v C dur a sólista končí, jak to většinou bývá, na tónu C. Můžete ho požádat, aby tón nějakou dobu podržel, zatímco vy mu pod něj podehrajete následují sled akordů, které všechny obsahují tón C. Dobrej vývar, ne?
C dur – F dur7 – A moll – FisĆ – F moll – DĆ – C dur
Samozřejmě takovéhle postupy málokdo umí střílet od boku, proto nebuďte zklamaní, že vám napoprvé třeba bude trvat hodinu, než vymyslíte zajímavou posloupnost pouhých sedmi akordů. Za ten výsledek to stojí. Zkušenosti nabudete, až upravíte dvacet, padesát, sto písniček. Doporučuju vám studovat písničky Plíhala, Janouška, Ebenů – jsou jednoduché a přitom dost harmonicky zajímavé. Trénovat můžete na lidovkách. A rozhodně se nebojte polozmenšených akordů.
Tak, a jsme na konci miniseriálu o harmonii. Jak už jsem napsal, něco jsem nedořekl, zatajil, přeskočil. Ale myslím, že je důležité spíš otevřít prostor pro vlastní pokusy, než vysvětlovat teoreticky bezchybně a do detailu. Děkuji vám za pozornost a těším se někdy příště. A o tom, zda nějaké „příště“ bude, můžete rozhodnout především vy.
