Před několika týdny se na hudebním trhu objevilo třetí album písničkáře Pepy Lábuse a jeho doprovodné kapely. Už to předchozí mě velmi zaujalo po zvukové stránce, nyní jsem proto byl zvědavý, zda se projev kapely nějak výrazně změnil. Výsledek je potěšující: přibyly sice bicí (Jan Jaroš), není však třeba obávat se příliš výrazného posunu – například i elektrická kytara v písni Rozcestí zapadá do aranže, aniž by zvuk byl tvrdý "jen pro tvrdost"; je ovšem velmi kompaktní, na čemž se překvapivě podílejí zejména housle (ostřílený Slávek Forman). Kromě nich stojí projev kapely na baskytaře (Tomáš Nýdrle – také Panova flétna) a kytarách (Jaromír Ticháček – také foukací harmonika a brumle; Pepa Lábus). Hutnost zvuku má bohužel za následek i určitý stereotyp v aranžích, některé písně splývají a je problém udržet pozornost a nevnímat hudbu spíše jen jako kulisu, byť kulisu příjemnou. Posluchači, kteří se chtějí texty zabývat soustředěně, proto jistě uvítají, že jsou otištěny v bookletu alba.
Nakolik mohu produkci Pepy Lábuse posoudit podle tohoto alba i předchozích dvou, nebyla a není postavena na promyšlených vokálech a složitých instrumentálních sólech (melodie ostatně také nijak zvlášť geniální nejsou, i když některé z nich v paměti uváznou už po prvním poslechu). Jakožto u písničkáře je zde samozřejmě důležité textové sdělení. K jeho zprostředkování Pepa Lábus využívá "cestu galerií": písně jsou plné obrazů, mezi kterými posluchač prochází a nechává je, aby se prolínaly a skládaly. K tomu značně přispívá použitý jazyk – spisovná čeština citlivě obohacená méně obvyklými výrazy a slovními spojeními ("paměť se ošívá povědomou bázní" – Bezčasá a nehnutá) navozuje mírně historizující náladu, kterou melodie spíše mollového rázu dobře doplňují. Obrácené přízvuky, častý to nešvar, mi v textech dokonce nijak zvlášť nevadí – cílem interpreta bylo zjevně vyjádření pocitů, nikoliv formální dokonalost. Ani tím ovšem nelze omluvit občasné sklouznutí ke klišé – například slova refrénu v písni Štěstí s Bídou "glory haleluja" mi přijdou vysloveně balastní (naštěstí právě zde Lábusův naléhavý projev vcelku vyvažuje i ohraný námět). Mimochodem, hudbu k této písni složil Luboš Nohavica, jinak je veškerá hudba a všechny texty dílem Pepy Lábuse.
Co se týče zpěvu, bývá Lábus často přirovnáván k Jaroslavu Hutkovi. Podle mého názoru není podobnost až tak výrazná (s výjimkou písně Duben), daly by se najít třeba i paralely s dalšími zpěváky. V písni Druhá strana například Lábusův zpěv dost připomíná projev Jaroslava Mariana, což je podtrženo celkovým vyzněním písně evokujícím styl typický právě pro Klíč. I přesto, nebo možná právě proto, na mě tato píseň z celého alba zapůsobila nejvíce. Zásluhu na tom mají i nápadité rýmy ("ostří, hej – ostříhej"), které velmi oceňuji, protože současná folková scéna jich nabízí stále méně.
Album Bezčasá a nehnutá by asi jen stěží mohlo aspirovat na ocenění "Album roku". V žádném případě však není špatné či slabé – přináší výpověď písničkáře, který publikum zve do krajiny svých představ. Těm, kteří o takovou návštěvu stojí, je Lábusova deska určena především. Věřím, že je nezklame.
Pepa Lábus a spol.: Bezčasá a nehnutá
Indies Records 2002
(Přichází – Noc na konci října – Duben – V obsidiánu – Druhá strana – Štěstí s Bídou – Čekání na déšť – Rozcestí – Uzamčená brána – Měsíční most – Bezčasá a nehnutá)
