V předchozím článku jsem zmínil řadu skalisek, na kterých může kapelní loď ve studiu ztroskotat. Jak tedy nahrát první desku a nelitovat? Dá se s tím vůbec něco dělat?
Jistěže dá. Ze všeho nejdřív je třeba zahodit pýchu a falešné ambice („my to nahrajeme za dva dny a bude to deska roku“). Kolují sice zkazky o zázračných bubenících, co namlátili do pásu celou desku za hodinu, ale koho zajímá, zda se deska točila týden, nebo měsíc? Zkušení a rozumní zvukaři vědí, že stres nestíhání proleze i do drážek, a než by trpěli v mraku nervozity, přidají jeden dva dny zadarmo a nekoukají pořád po hodinách – však oni se muzikanti odvděčí.
Pohoda při práci je vůbec jeden z nejlepších pomocníků. Pokud nejste zrovna bluesmani, kteří pro výkon potřebují být hladoví, nevyspalí a zhulení či aspoň nas..ní, dopřejte si v rozumné míře ode všeho. Nedaří se někomu? Pauzička, kafe, obídek, trocha čerstvého vzduchu a je to tam. Pochopitelně všeho s mírou, ale on se v kapele jistě najde někdo (zpravidla kapelník), kdo se dobrovolně stane zlým a honí rozuteklé ovce zase zpět ke strojům.
Můžete být ovšem sebevětší pohodáři a stejně budete vyvalení, pokud jste ve studiu v aktivní roli poprvé. Než se podaří přesvědčit kytaristu, aby při hře nefuněl, banjistu, aby si nedupal nohou do rytmu, zpěvačku, aby si těsně před nástupem nezkoušela potichu tón a aby netancovala kolem mikrofonu, než bubeník přestane v přechodech neustále zrychlovat, než se vychytají brumy v donesených roztodivných bedýnkách a nějak vyspraví drnčící kontrabas, proteče rychlovarnou konvicí mnoho vody a dosavadní poměr cena/výkon se zdá šílený. A to jsem se nezmínil o neladících kytarách, levných houslových strunách a vyšeptalých plátcích do saxofonu. Vrcholoví sportovci před vrcholem sezony mívají přípravné závody a přátelské zápasy, proč tedy nezískat zkušenosti s nahráváním pár měsíců před ostrým startem? Je například dobré nahrát nejdřív nějaké demo, semtam se dává dohromady sampler na který můžete přispět písničkou (i kdyby to bylo Na moravské svatbě 37 nebo Písničky do náklaďáku počtyřicáté, vyplatí se to). V horším případě má nějaký kamarád minidisk nebo velmi dobrý kazeťák, v nejhorším se dá vlastní nahrávání rozdělit na několik etap s rozestupem třeba i pár týdnů. Naopak nedoporučuji spoléhat příliš na živý záznam z koncertu. Za vychytání elementárních chyb a smíření s tím, „jak nám to hraje doopravdy“, to stojí.
I přes všelijakou osvětu stále žijí někteří muzikanti v představě, že ve studiu si stoupnou stejně jako na pódiu a zahrají všichni všechno najednou. Ne že by to v principu bylo vyloučeno, někteří profíci to tak dělají (a jsou věci, co se jinak téměř ani točit nedají). Daleko pravděpodobnější a u standardních folkových hudebních těles zcela běžné je točit postupně od doprovodného beglajtu, basy, bicích přes sóla a vokály k různým srandičkám. Jistý kytarista jedné mladé skupiny se mi před časem svěřil, že měl problém zpívat, aniž by přitom hrál na kytaru – musel si ji nakonec vzít aspoň do ruky. Podobně se může ukázat, že určitý úsek někdo prostě sám nezahraje či nezazpívá (nebo zahraje, ale přijde mu to tak podivné, že z toho vyprchá veškerý náboj). A zde je další velký prostor pro trénink: každý si může na zkoušce zkusit před ostatními sólově projet svůj part, jak instrumentální, tak vokální. Je to trochu na bednu, ale ve studiu to stejně bude muset udělat (a bude tam k tomu ještě zvukař a čas běží a penízky se sypou a kapelník bledne).
Dosednete na židli, vezmete kytaru, ve sluchátkách se ozve „jedeme“, rozsvítí se červené světlo. Při takovém stresu se každý podvědomě snaží mít to co nejrychleji za sebou. Tu zadrnčí struna, tu o něco zavadíte, pak se párkrát rytmicky neshodnete nebo něco nedohmátnete – a začínáte hrát na jistotu. Pryč do bezpečí, radši moc neexperimentovat, velí mozek. Snaha to mít co nejrychleji za sebou je ale špatný rádce. Doporučuji trpělivost, TRPĚLIVOST, TRPĚLIVOST. Jakmile se opakované pokusy už zhoršují, schovejte si nějakou použitelnou verzi (ať máte ze své dřiny nějaký výsledek), pusťte před mikrofon někoho jiného a dejte si pauzu. Ke kritickému místu se dá vrátit kdykoliv, třeba za týden. Už jenom „studiový“ umělecký růst zajistí, že to rádi a dobře přetočíte, možná i na první pokus.
V příštím dílu si přiblížíme nějaké finty machrů. Proč zbytečně znovu objevovat Ameriku?
