Metronom může být kamarád
Písnička rozebraná na atomy vypadá úplně jinak. Její náboj velmi, velmi záleží na beglajtu, lépe řečeno na instrumentálním základu, což v průměrném případě znamená doprovodnou kytaru, basu, případně bicí. Chcíplou dvanáctistrunku a línou basu úžasné sólo na zobcovou flétnu a triangl nezachrání. A což ten průšvih, když nahrajete základ a zjistíte, že se děsně vleče nebo pádí jak splašený kůň, neřkuli občas nečekaně zpomalí? Jistá známá folková skupina má na jednom starším cédéčku kousek písničky, kde chvíli nehrají nástroje – všechny pauzy jsou náhle o polovinu kratší. Sice se v moderních studiích dá leccos digitálně zrychlit a zpomalit, ovšem stojí to čas, námahu a nervy – a drajv se tím vyčaruje jen zčásti. Možná ve skříni nebo v bazaru naproti stojí zaprášený metronom; na stole vám bude v přípravě k natáčení platnější a měl by se stát vaším stálým hostem. Znáte například trik popmusic, že refrén má běžet rychleji než sloka? Neumíte-li to přirozeně, bez metronomu to před mikrofonem asi nevyčarujete.
Používání metronomu má pochopitelně svá rizika. První je technické: není-li elektronický a čerstvě nabitý baterkami (a radši to prověřte, i když je), můžou se číselné údaje lišit od skutečnosti. Digitální metronom ve studiu pak (kdo by to čekal) běží kupodivu jiným tempem. Větším oříškem však bývají různá zvolnění a zrychlení, která děláte v rámci výrazu (často i v rámci zlozvyku – tempové výkyvy musí mít logiku). Strojově přesné tempo může působit chladně. A ačkoliv je to divné, některé rytmické hříšky (například zkracování pauz a dlouhých not) se nenápadně stávají obecnou interpretační normou. Hrát i pak nemilosrdně přes mrtvoly, nebo dojednat nějaký kompromis? Smiřte se s tím, že neexistuje ani univerzální, ani jednoznačně správné řešení. Záleží asi nejvíc na tom, komu je deska určena a zda chcete vyhovět požadavkům publika, nebo prosadit své pojetí. Nakonec i zpomalení a zrychlení se dají metronomem naklikat, například Klíč na své poslední desce věnoval tři dny jen nahrávání metronomu do pomocné stopy.
Pomocná stopa
Nahrát beglajt a druhý den zjistit, že v něm chybí dva takty, není až zas takovou výjimkou. Bez zpěvu, meziher a sól je náročné se zorientovat, zejména pokud se třeba opravuje něco uprostřed (nejen pro muzikanta – zvukař písničky nezná tak důvěrně, aby ihned věděl, že zkažené místo je na konci druhého řádku třetí sloky pod slovem „náhodou“, jak do toho začne hrát foukačka a zpěvačka má takt předtím takové to vyjeknutí). A k tomu hrát sám je šílená nuda a zároveň vypětí. Proto se spolu s metronomem nahrává písnička aspoň v očesané podobě, klidně zahraná na jednu kytaru a přifalešněle odkuňkaná kapelníkem, hlavně, když se pak bude vědět, kde jsme. (S kuňkáním to radši nepřehánějte.) Někdo je svědomitější a donutí kapelu to do pomocné stopy nahrát celé se vším všudy, domnívám se ale, že jediná kytara udrží tempo lépe (přinejmenším kytarista bude lépe slyšet metronom). Do pomocných stop se dá umístit leccos dalšího, třeba upozornění na nástup nějakého nástroje či akord pod acapelové místo. Určitě si nezapomeňte naklikat nebo odpočítat začátek písničky (raz-dva-tři-čtyři)!
Při vlastním natáčení se ale s pomocnou stopou musí opatrně. Málokterá sluchátka jsou totiž dokonale nepropustná, a tak si metronom může v nějaké stopce najít cestu ze sluchátek znovu do mikrofonu, tentokrát již do stopy, kde je nevítaným hostem. Uberete-li ho moc, zase vám spolehlivě zmizí s prvním akordem kytary.
Pořadí nahrávání
U nástrojů je obvyklé pořadí vcelku jasné a už o tom byla zmínka. Ale co s vokály? Zkusíte-li točit sbory pohromadě, můžete tím kvůli neustálým drobným chybám jednotlivců strávit víc času, než kdyby dovnitř chodili lidi jednotlivě. Naopak sbory nahrané pohromadě jsou živější. Ať už si to rozmyslíte jakkoliv, vezměte prosím na vědomí zkušenost, že nejdřív nahrává nejspolehlivější, jako poslední ten nejslabší. Buďte k sobě upřímní a pokud se někomu ve sboru nedaří, nechte si ho až na konec. Studio není turnajová aréna, ale laboratoř, takže se chvalte, povzbuzujte a občas si pusťte něco hotového, co se vydařilo.
Kterou písničkou začít? Asi ne tou nejtěžší nebo nejdelší. První den se nováčci rozkoukávají a marný boj by je mohl odradit. Není ale dobré na zahřívací kolo dávat tu nejlehčí (ani nejoblíbenější). Když se s ní budete mořit déle, než jste mysleli (a to je dost pravděpodobné), řeknete si, že ty další snad ani nezvládnete. Navrhuji něco z lehčího průměru. Koneckonců ono je to možná jedno, protože se může stát, že první písničku později stejně celou přetočíte.
Host do domu
Je s podivem, jak zatvrzele stojí některé skupiny na tom, aby všichni hráli a zpívali zcela beze změn jako na koncertě. Věrnost živé předloze je v principu dobrá věc, jenže občas už může být absurdní tam, kde se z živé předlohy okopírují všechny její chyby a nešvary. Pozvat si profesionála místo někoho je, pravda, rána ješitnosti (a leckteří kapelníci to berou jako osobní ostudu); marně zvukař či producent přesvědčuje, že profík nahraje basu desetkrát rychleji než nestíhající kmenový člen a navíc do ní vymyslí ještě další fígly.
Naopak externích hostů si dokáže každý vymyslet několik desítek (a uplatnit na jejich místech své kamarády), takže ideální podoba písniček by pak vypadala, jako když pejsek s kočičkou dělali dort. Touha zkusit něco nového (či být „in“ a dát na desku bicí, saxofon a třicet osm zvukových efektů ze syntezátoru) převáží někdy i bez rozumného důvodu, takže se občas stane, že se host dostaví a ve studiu se horečně vymýšlí, co by kam mohl zahrát, když už ho tu máme. Písničky dostanou jiný rozměr, ale na následujících zkouškách a koncertech v původní sestavě náhle něco chybí a muzika se zdá děravá. I bývá studiový host povýšen do stavu stálého spoluhráče, to ale nemusí všichni vydýchat. Jakže je to přísloví s hostem, rybou a třetím dnem?
Příště náš seriál dokončíme.
