Cizím vstup zakázán
Puzzle jednotlivých nahrávacích stop do sebe začíná zapadat a kdysi těžce zkroušených duší se zmocňuje nadšení. To musí hned slyšet kamarádi, holky, pozveme je zítra, ať si nás sem jdou poslechnout! Tak s tím radši opatrně, přátelé.
Ano, každý by se chtěl vytáhnout, někdy se přijde podívat producent, někdy kamarád zvukaře, někdy kdosi ze skupiny, která tu nahrávala předtím nebo bude nahrávat potom. Ovšem pokles kvality nahrávání je v tu chvíli rychlý a propastný, takže rozumný zvukař v takových případech automaticky vyhlašuje přestávku a vetřelci v nejhorším něco pustí ze záznamu. Ten, kdo návštěvu způsobil, to pak má ještě nějakou dobu na talíři.
V jednom případě je ale velmi dobré a doporučeníhodné snášet cizí přítomnost: domluvit se předem se zkušenou, přátelskou a kapelou respektovanou osobou na hudební režii. Sice ji dnes leckterý profesionální zvukař bývá také schopen obsáhnout, ale kdo zná muzikanty lépe, umí zejména v začátku nahrávání jít rychleji k jádru věci. Jen pozor, aby kamarád režisér neměl snahu zasahovat do kompetencí mistra zvuku a aby přišel už na první nahrávací frekvenci. A také, aby jen nechytal chyby, ale účinně pomáhal posunovat věci vpřed.
Audit
Co není dobré ve studiu, je naopak velice vítané mimo ně. Jakmile je pár písniček v zásadě dotočeno, doporučuji požádat zvukaře o orientační smíchání a mastering, nechat si vypálit cédéčko (klidně si na to připlaťte), přehrát si písničky na kazety a pustit to lidem, na jejichž názoru vám záleží. Buďte si jisti, že jste mezitím ztratili objektivitu a u některých míst slyšíte trávu růst nebo si nasazujete růžová sluchátka. Nezávislý audit může dopadnout nečekaně, ba frustračně. Jenže za falše a rytmické neshody auditor nemůže a neřekne-li vám to on, dojde to k vám časem odjinud (ovšem už bez možnosti něco změnit).
Pro toho, kdo celý život poslouchá vyšumělý kazeťák, zkreslující rádio nebo přestředované bedničky u počítače, znějí dokonalé monitory ve studiu cize. Brzo si však zvykne, a když si pustí vlastní nahrávku na svých oblíbených strojích, něco se mu nezdá. Jen těžko se smiřuje s představou, že si málokdo vychutná jeho desku v klidu a na dobré aparatuře. I zde nezbývá než se smířit s realitou a zjišťovat, jak to bude znít většině posluchačů. Dobrý zvukař samozřejmě nespoléhá na mimořádnou technickou úroveň spotřebitelů a nastaví zvuk tak, aby to hrálo i na osm let starém walkmanu – co ale bylo na dobré bedny ještě přijatelné, může být náhle průšvih (a naopak).
Míchačka, mastering a konec
Jako každá správná adventura má i nahrávání pointu v samotném závěru. Filmový klaďas se dvě hodiny snaží, ale pokud by na závěr nesestřelil padoucha z koně od pasu na sto yardů, bylo by mu to na nic. Míchání nahrávky sice nevyžaduje takovou střeleckou ekvilibristiku, přesto se při něm dá ještě hodně zkazit a hodně zachránit. Naštěstí řadoví členové kapely o nečekaných možnostech nevědí, jinak by napjatě funěli za uchem kapelníkovi, který se pokouší v pekelném soustředění vyříznout falešnou osminku z houslového sóla a k tomu včas vyjet s tamburinou.
Při samotném nahrávání se často mává rukou nad tím, co se natočilo mimo požadovanou část stopy: počítání âraz-dvaâ, příprava tónu, kašlání, dupání a podobně. âTo nějak vymícháme,â praví nedbale zvukař. Jenže každá taková drobnost komplikuje vlastní mixáž a nemáte-li po ruce na tahání šavlí cvičenou chobotnici (nebo netočíte-li do počítače, kde se dá mix předem nastavit), připravte si barvu na šedivé vlasy. Včas vyjet nebo zajet, vyrovnat hlasitosti sól a sboru, nezapomenout na dlouho připravované a nacvičované efekty a na ten výkřik, který jsme vymysleli na poslední chvíli – znamená to perfektně vědět, kde co je, účelně si rozdělit práci u pultu a nepanikařit. V malém se vracejí známé pocity před mikrofonem za svitu červeného světla: hlavně to nezkazit, hlavně to nezkazit, hlavně to nezkazit,⌠Bože, já to zase zvoral. Nepodlehněte tomu a vzpomeňte si, jak jste tomu čelili v minulých dnech. Ono to půjde.
Naštěstí existuje berlička, pomáhající tam, kde je málo schopných prstů nebo mnoho nervozity. Písnička se dá totiž míchat po částech, nejdřív doprovodné nástroje, pak sbory, pak sóla. Takové âpředmixyâ sice zpomalují práci, ale pro opravdu dobrý zvuk jsou mnohem spolehlivější než třeštění a rejdění pěti a více rukou.
Zatímco při míchání zvukař ochotně naslouchá požadavkům muzikantů a nechá si sahat na své nádobíčko (ba někdy řekne: kluci, já vám to akorát pustím a vy si to smíchněte, jak budete chtít), mastering je už skoro tajemství šéfa kuchyně. Nebo aspoň bylo, dnes díky počítačům bývá deska zmasterovaná za půl dne. To slovo zní tajemně, ale skrývá se za tím jen rutinní práce. A tak opusťme potichu studio, kde se vaše deska masteruje, a pojďme se – s mezipřistáním na oslavě dotočení – konečně domů dospat na vavřínech. Snad to dobře dopadne a budete ji moci brzo nabízet lidem výměnou za jejich peníze. Ale o tom bude psát někdo jiný…
