Nejspíš teď čekáte, že další řádky budou bohatě proložené slovy „fuj“, „hanba“ a podobně. Nebude tomu tak, ačkoliv nepatřím k zastáncům tohoto způsobu výběru hudby. Pokusím se totiž na tom najít i něco kladného.
Ke kladným stránkám počítače, přepokládáme-li, že funguje, patří to, že dodržuje zadaná pravidla. Jestliže mu někdo zadá, že má hrát desetkrát denně Stánky, Rosu na kolejích a Telegraph Road, prostě to tak udělá, nikoho neošidí a nikomu nepřidá. Výběrem skladeb, jejich žádaných četností a desítkami dalších parametrů tak lze přikázat leccos: nejen oněch pověstných patnáct dokola omílaných hitů, ale i menšinové žánry a mladé skupiny. Počítač pak na jedné straně udržuje poslouchanost stanice „útiskem“ nekonformních moderátorů, kteří by pouštěli pořád jenom Bittovou a Jablkoň, na druhé straně dokazuje těm zpohodlnělým, že v archivu rádia je i něco jiného, než co se do této chvíle domnívali. Nicméně podotýkám, že toto všechno je situace, která může a nemusí nastat – záleží na konkrétním nastavení počítače.
A právě konkrétní nastavení počítače je to, co zároveň omezuje jeho možnosti. Každý moderátor je osobitý a vyhovuje mu něco jiného, a proto jsou i jeho pořady něčím charakteristické. Existují posluchači, kteří si před zavedením playlistů zapínali určitou stanici právě kvůli osobě moderátora, protože správně předpokládali, jaká bude v tu dobu znít muzika. Pokud počítač všechny nemoudře zprůměruje, bude se muset obecný posluchač vedle toho, co ho zajímá, brodit i minutami a hodinami s písničkami, které tolik rád nemá. Je fakt, že to prodlužuje dobu, kterou stráví se zapnutým rádiem. Ale taky se může stát, že se otráví a stanici přestane poslouchat. Těžko říct, ředitelé rádií to mají dobře vypočteno a patrně se jim to vyplatí. Ačkoliv u mě by se jim to možná nevyplatilo…
