Press "Enter" to skip to content

Z TROCHU JINÉ TVORBY MERTY, NOHAVICI A TICHOTY…

Původně jsem chtěl čtenáře InternetFOLKU seznamovat s knihami, které se tak či onak dotýkají folku. Ukázky podnětných myšlenek z dvou knih Vladimíra Merty ostatně najdete už ve starším článku Jsou písničkáři blázni? (Pár slov vhodných k připomenutí.). Jenže pak mě napadlo, že mnohé zajímavé věci se dají najít i v bookletech. Mistři textařiny asi bývají i mistry slova psaného. A tak některé desky občas vezmu do ruky, ne proto, abych je zasunul do přehrávače, ale jen tak pro počtení.

Králem v tomto směru je Vladimír Merta, jehož komentáře k jednotlivým písním jsou nejen dokumenty o vzniku skladeb, ale i o době a její atmosféře. Vzácná je také sebeironie, s kterou se v těchto několikařádkových, nebojím se říci, perlách, můžeme setkat. Výtah z několika bookletů z desek Vladimíra Merty (výběr spíše náhodný, dalo by se bez nadsázky vybrat cokoli) doplňuje komentář Jaromíra Nohavici k dvěma písním z jeho prvního alba Darmoděj. A inteligentní a vtipné uvádění koncertů Spirituál kvintetu vám snad připomenou malé ukázky ze sleevnote Jiřího Tichoty k albům této legendární skupiny. Joj, kdyby všechna alba obsahovala tak dobré čtení v bookletech, třeba by se méně vypalovalo. Anebo by spíše měly větší kšefty kopírovací centra. Tak čtěte pozorně…

VLADIMÍR MERTA – BITÍ RUBLEM (ARTeM 1992)

Vladimír Merta (zdroj: web ARTeM) SNĚHURKY – Poznávacím znamením mé generace byla Internacionála květinového hnutí. Fascinace studentskou mocí. Byl jsem poslancem studentského parlamentu, zrušili jsme si ruštinu, marxismus a geologii, protože jsme ty zkoušky ještě neměli. Byl rok hořících volkswagenů a barikád. „Pod dlážděním je skrytá pláž“. Ve Francii mě pozvali anarchisti na večeři do luxusního podniku. Chovali se hlučně, slušní lidé rychle platili a utíkali pryč. Personál se je neodvážil vyhodit. Nakonec bez placení odešli, a já – jako poslední – byl chycen za rukáv. Vytrhl jsem se a utíkal přespat na nádraží, zatímco oni – úderná skupina, pěst lidu – klidně kráčeli do svých buržoazních domovů. Písnička je o fascinaci levicí, splynutí s davem, rozpuštění osobních problémů v absintu většiny, o bitkách s režimem, o hře na revoluci. A předvídá, jak ta naše květinová generace skončí: Cohn-Bedektit je redaktorem magazínu Lufthansy, studentský vůdce Kavan poslancem bez důvěry, a já? Občanem bez poslání.

BITÍ RUBLEM – První písničku s „dělnickou“ tématikou jsem udělal kolem roku 1969. Zametal jsem ulice, válcoval o prázdninách v NHKG hrubé ingoty, vstával ve čtyři ráno, jel hodinu a půl do hutí – to všechno proto, abych si vydělal na Harley – Davidsona. Jeden spoludělník nepřišel tři dny po sobě. Chlastal … vedl svou soukromou válku s režimem, a já ho vedl po ránu k díře v plotě, kudy se dovnitř ládovali opilci, kteří neprošli vrátnicí. Naráz jsem pochopil, jak mocná – nemocná je vedoucí síla ve státě. Tihle už neměli co ztratit. Byli svým způsobem jediní nepokroucení, svobodní občané ve státě. Zatímco hráli o svačině karty, seděl jsem mezi horkými výkovky a četl, co mi přišlo pod ruku. Byl jsem hrdý, že jsem špinavý, nevyspalý a opovrhovaný, jako oni. Být v mládí nalevo je vrozená vada, zůstat tam v dospělosti je už choroba z povolání.

FUNKCIONÁŘSKÉ ZÁTIŠÍ – Fascinoval mě rychlý pád – z výšin národního sjednocení, porozumění do bažin apatie, soukromničení, vlastního prospěchu a posléze pouhého fyzického přežití. První pokus o dějovou písničku, kde by stylizované figury zástupně vyjadřovaly, co se už nedalo popsat přímo. Archaizující forma v kontrastu s pokleslým dixilendovým motivem měla být výsměchem estetice optimisticky hořkosladkých písní divadla Semafor. Ovšem kam se na ně hrabu!

POLICEJNÍ HODINA – Představoval jsem si, jak se asi baví děti těch vyvolených. Jaké desky shánějí, o čem se hádají na mejdanech, když rodiče odjedou daleko do Moskvy. A najednou mě polil pot, co by se stalo, kdyby u nás zaskřípaly brzdy, vyskočilo pár tajných, a houkli na mě: – Vemte si kytaru a půjdete s námi. – Hrál bych, nehrál… Tohle je písnička o ubohosti i velikosti písničkářů, kteří neudrželi tíhu své legendy. Někdo si to prožil ve fantazii, jiný doopravdy. Nesoudím, nehájím, ale cítím lehkou nevolnost, jak blízko bylo k propasti, jak jsme se jí báli, a jak nás přesto svůdně lákala. Propast vždycky vyhraje. Dá se obejít, ale nikdy ne přeskočit. Zkusil jsem se alespoň rozběhnout….. A bylo ticho….. ticho.

SPIRITUÁL KVINTET – Písničky z roku raz dva (reedice alba z roku 1972, PANTON 1992)

SVATEBNÍ KOŠILE – německá taneční píseň, „Frisch auff mein liebes Tochterlein“ – vzhůru má milá dceruško – vyvolal v textaři Fr. Novotném vidinu budoucí tchýně, strojící svatební úklady – tak vznikl tzv. „judo – text“ osobní sebeobrany.

VANDROVÁNÍ – původní německý text „Guet gsell unndt ich mues wandern“ dokládá, že jde opravdu o písničku vandrovní, jakousi „tak do toho šlápni, ať poznáš kousek světa“ renesančních pratrampů.

VLADIMÍR MERTA – Mít míň je víc (BONTON Music Slovakia, s.r.o. 1999)

MÍT MÍŇ JE VÍC – Pokus o velebnou píseň, hymnus generace. Dosti levně získaná popularita zavazovala: pro co jsem? V jaké pospolitosti chci žít? S kým a jak, kam až lze jít s těmi, kteří mají jiný názor? Protest písničce sluší, je lákavý, ale stahuje dospělého muže zpátky do puberty. Pro-song nevzniká snadno. Spravedlivý hněv je k ničemu. Vyjádřit se pro něco děsně zavazuje, musíte v reálném životě sami na sobě vyzkoušet nabízené řešení. Sám sobě jsem potřeboval zdůvodnit, proč chci mít tolik co mám. Mít víc znamenalo výt víc s vlky.

DEZERTÉR – Nejhrůznější slovo dvacátého století: transport. Dalo se z rozjetého vlaku genocidy vyskočit? Co bych dělal já, pacifista? Téma se mi vracelo ve snech. Písně o vlacích a dezertérech patří k trampské romantice. Mně sugerují vlaky a koleje okupaci, násilí, transporty do ráje. Vyšel jsem ze zvukomalby pražců a kymácení vlaku, pouťové představy střelnice barvotiskového příběhu. Zlá hvězda Pelyněk a komety svítících střel jsou rekvizity, vypůjčené z evangelií a ruských filmů.

CHÓR – Kdysi jsme si kradli rýmy: já vyl vždycky o krok vpředu, Vlasta Třešňák šel víc do hloubky. Věděl jsem, že je na dně. Viděl jsem ho zničeného v metru, stěží mě poznával, nechtěl mluvit, možná ho vidím naposled, blesklo mi. Netušil jsem, že jsme byli obětí vnitrácké akce Asanace, systematického nátlaku na nepohodlné. Cíl: emigrace. Cítím směs studu i zadostiučinění, že jsem jediný zůstal. Za jakou cenu? Nestáhl jsem se do lyrické ulity, nezatáhl až příliš zuby? Chárónova píseň, překročení řeky zapomnění. Publikum ji vnímalo jako demonstraci sounáležitosti. Já jako memento, přijetí svého místa v řadě, poslední příležitost získat protilátky.

VIDEO 2000 – V Počernicích byl klubíček, kde malířka Alena Schulzová uspořádala koncertek pro pár lidí. Jeden z nich měl video – poprvé jsem viděl něco, o čem okouzleně referovaly technické magazíny. Předem mi řekli, že patří synovi ministra zdravotnictví, ale prej je jinak normální… „Už je to tady,“ řekl jsem si, „jdeme ke dnu společně. Dorostla nová generace, třeba to pustí tatínkovi a něco se hne.“ Dělal jsem si naděje a současně se bál, že jsem už napůl jejich. Když jsem si koupil auto, přestal jsem zpívat sloku o trábošovi. Jo, jo, lehce se to napíše, hůř se podle písniček žije.

JAROMÍR NOHAVICA – Darmoděj (Panton 1988)

DARMODĚJ – V roce 1984 mne požádal kamarád Milan Kaplan, abych natočil úvodní píseň pro tehdejší ostravský Folkový kolotoč. Nejprve tam vždy zněly zvony. A já náhle uslyšel ticho i marnost i naději i pana básníka za zády a spojil jsem nespojitelné a dodnes ji hraji nejraději.

DOKUD SE ZPÍVÁ – Ne, opravdu se nebojím marné smrti. Bojím se jen marného života. A někdy jsem hrdina, ale občas i dezertér. A o tom to snad je.

VLADIMÍR MERTA – P.S. (reedice alba z roku 1978 + 7 bonusů, BONTON music 1997).

INTERNÁT – Vzkaz pro literární čmuchaly: Písničky jsou neuskutečněné letní lásky. Tahle je založena na račím kánonu – cestou tam jde lehce do porna. Na internátech po koncertech zívaly pootevřené dveře, plakaly prázdné náruče, kralovaly vrátné.

ANTABUS BLUES – Několikrát mě Jitka Vodňanská zvala do Apolináře. Podmínka: dva dny před koncertem nepít. Bál jsem se tam jít, aby si mě tam náhodou nenechali. Ale udělal jsem jim aspoň písničku. Olin Nejezchleba a Honza Hrubý tam hráli s Vláďou Mišíkem a padla na ně taková depka, že z Apolináře museli nutně zase rovnou do hospody. Antabus blues tenhle věčnej koloběh piva v muzice přerušilo. Nahrával jsem to absolutně střízlivej, což mi vydrželo celých osm let.

PÍSMENKOVÁ LÁSKA – To je píseň panice. Rád jsem se schovával za inspirací polévkou s písmenkama – jak se tak probíráš lžící, něco už tě napadne. Věčný spor pravdy a imaginace. Dívčí inspirace. Písmenkovou lásku nikde nenajdeš. Nejvíc se ji podobají zrzavé holky ve Skotsku, průsvitné, tři dny mrtvé, z jezera vytažené …

OMAMNÁ KVĚTINA PRAVDY – Pokus o generační výpověď… kolikátá v pořadí? Bez naděje se dlouhodobě nedalo přežít. Hmatatelně jsem cítil, že se po téhle písničce s lidmi něco začínalo dít. Hořkosladká nálada pomáhala rovnat záda i mě.

SPIRITUÁL KVINTET – Křídla holubic (Pupava 2002)

TY VÍŠ JAK MI LHÁT – Lidová irská (?) milostná balada připomíná táhlé moravské, zpívané kdysi většinou rovněž jednohlasně a bez doprovodu, protože v soukromí. Zdenka si vymyslela i úvodní řádky textu. Ornitologové tvrdí, že kukačka je nejfrekventovanější pták evropské lidové poezie, naopak nejvzácnější je „pták rosomák“.

UŽ SE TO ROZKŘIKLO – Starobylý nápěv z pražské rudolfinské tabulatory, zhotovené písařem z kanceláře pana Jaroslava Bořity z Martinic (jednoho z otců českého paraglidingu, ovšem ještě bez padáku). …

VLADIMÍR MERTA – Svátky trpělivosti (ARTeM 1992)

TULÁCI S LEPKAVÝMI VLASY – Písnička je nejjednodušší cesta ke změně totožnosti: čeho se vám nedostává, to si v ní vysníte. Nesnášel jsem českou tvarohovitost, lákalo mě dusno a neodvolatelná smyslnost, zakázané vztahy, jedovaté ovoce. Trhal jsem hrozny na jihu Francie, po práci mě to táhlo do polí. Přilákal mě oheň, kolem kterého seděla snědá rodina v ušmudlaných krajkových košilích. Ti z francouzkých cigaret. Gitanos. Pohledy upřené do dálav, a kytara bez kolíčků… Naladěná do nepopsatelného akordu. Podali mi ji – a já s nimi prohrál celou noc. Hvězdné melodie, které tehdy ze mne vypadly, dodnes marně hledám.

0:0 – Vizi orwelovského světa 1984 jsem nemohl nikde sehnat, tak jsem si vyrobil domácí verzi. Toužebně se čekalo na krizi, která srazí režim na kolena, a ona nepřicházela. Každá doba má svou magii, svůj šém, kterým nás ovládá. Pokoušel jsem se pojmenovat zvrácenou estetiku ošklivosti a nicotnosti, která opanovala lidi kolem mne, a našel pořádnou bluesovou chandru Made in Czechoslovakia. Bez rekvizit černejch mistrů… Fuj, to to bylo ale místama krásný! Opravdová beznaděj, kde je jí jenom konec!

VLADIMÍR MERTA – Chtít chytit vítr (ARTeM 1992)

Nahrál jsem svou první desku v říjnu 1968 v Paříži. Nutili mi na obálku fotku tanku na Karlově mostě. Namítal jsem, že tam bohužel ty tanky nebyly. – No a? Uděláme fotomontáž! – Ale to by už nebyla pravda. – Chceš pravdu, nebo peníze? Bez tanků si tu desku nikdo nekoupí. – Asi měli pravdu, protože mi neposlali ani frank. Já jim taky nedám ani korunu. Na piráta piráta a půl… Vy, co jste sedávali s kazeťákem na klíně, a protizákonně zaznamenávali, co letělo kolem: máte slušné nahrávky z průšvihových festivalů? Jestli uznáte za vhodné, prosím, pošlete mi je – třeba by to vydalo aspoň na kazetu.

Václav Müller