Tak to vám zatím neprozradím. Nejprve se vraťme na začátek koncertu, kdy se na podiu objevila skupina s příznačným názvem. Devítka. Kapela v léta neměnném složení (Honza Brož, Jindřiška Petráková a bratři Hofrichterové) hrála vesměs nové písně, mezi nimiž jsem bohužel nenašla takové, které by mne opravdu zaujaly hned na první poslech (jako z těch starších třeba Holka od koní, Přišel jsi z dálky či Hej lidi). Výtečný kousek se podařil Davidu Hofrichterovi, když v mezihře Přišel jsi z dálky vystřihnul na kontrabas ústřední melodii seriálu Nemocnice na kraji města. Devítka se poslouchala příjemně, což o to, písničky střídaly historky, ale pořád jsem měla pocit, že je to pro ně jen jedno z mnoha hraní, nikterak ovlivněné poupatími narozeninami. A taky jsem si jako obvykle kladla otázku, jestli je Jindřiška opravdu tak „blondýnkovsky“ hloupá, nebo jde jen o pódiové image pro pobavení diváků.
Po krátké přestávce přišli na podium oslavenci. Původně zřejmě mysleli, že budou zpívat, jenže po pár písních se jejich vystoupení „zvrhlo“ v předávání darů. Poupata se sice bránila, chtěla hrát, ale dárci byli neúprosní a odbýt se nedali. A tak se nejprve rozbalovalo. Od svých zvukařů dostala kapela nádhernou červenou-žlutou sadu nástrojů (trumpetky, kytarka, rumba koule…). Co se strhlo poté, když se muzikanti chopili nových nástrojů, se nedá popsat. Víťa se vše snažil ukočírovat – ale co byla jeho maličká píšťalka proti pěti hlučnějším plastikovým nástrojům? Obecenstvo se výborně bavilo, obzvlášť pohledem na roztomile rozjívenou Andreu. Ta, když už nemohla kvůli nachlazení pořádně zpívat, aspoň vyváděla psí kusy s onou darovanou kytarkou, excelovala se Skákal pes přes oves, a tak skvěle parodovala Víťovo kytaristické soustředění, že jediná bránice nezůstala klidná. Manažer Casey Růža zase daroval oslavencům jejich keramické zmenšeniny (jak řekl Víťa – to už je základ na sochu…). A keramika vůbec byla letos v kurzu, od kamarádů z Příhrádku dostali sedm hrnečků s písmeny P-O-U-P-A-T-A, odrátovaných a spojených do „řetězu“, od domu dětí, ve kterém se klub nachází, zase keramické poupátko. Před předáním posledně jmenovaného daru se v sále zhaslo a tak si diváci mohli nenápadně nasadit pořadateli připravené složené čepice z novin, aby, až se opět rozsvítí, kapelu přivítal plný sál večerníčků. To holt mají v některých DDM ředitele… Ten místní přispěchal kromě oné květinky ještě s lahví bublinek, kudličkami-rybičkami a velikými papírovými čepicemi pro každého člena Poupat, ve kterých museli pár písniček odehrát. A aby toho nebylo málo, v oné zmiňované dražbě se tak dlouho přehádával s Honzou Troníčkem, až se mu podařilo vydražit perníkovou devítku za neuvěřitelných 1.133,-Kč. Po chvíli euforie z nabytého perníku však pan ředitel nějak sklesl a na otázku: „Copak, pane řediteli, jste nějakej smutnej?“ odpověděl: „To víš. Někdy vítězství mrzí…“.
Kapela však dary nejen dostávala, ale i rozdávala – diváci odcházeli s malými perníkovými devítkami… A co se týče písniček, Poupata jich minulý čtvrtek sice moc nezahrála, ale soudíc podle pocitů svých i podle pohledů na okolo sedící, nikomu to ani trochu nevadilo. Že se dvouapůlhodinový koncert zvrhl v legrační show? (video ukázka, 1:44 min, 7,0 MB) No řekněte – jaká jiná by měla být narozeninová oslava? V sále jsme se zkrátka bavili královsky a já jen přemýšlela, jaká vypečená překvápka připraví kapela na megaoslavu narozenin desátých.
A pokud jste četli mou minulou reportáž z Folkového klubu, jste jistě zvědaví, jak to dopadlo s kapelním autem Ferdou. Tak tedy – jakémusi dobrodinci se Honzy zželelo, zjistil si, kam dali auto opravit a – podržte se – polovinu opravy zaplatil! A to samozřejmě anonymně, takže Poupata byla pěkně vykulená, když jim volali ze servisu, že si pro auto mohou přijet. Víťa pak na podiu rozkládal, jak ten dnešní svět není tak hrozný, že ještě existuje lidskost, že se vlastně lidi mají rádi a že je tady fajn… Věřila jsem tomu do té doby, než jsme přišli k našemu autu. Asi všechno dobré musí být na světě vyváženo něčím zlým, protože místo zámku u spolujezdce zela černá díra. Jakýsi dobrák sice (k našemu štěstí) zamýšlené dílo nedokonal, ale ať mi ještě někdy někdo povídá o tom, jak jsou lidé hodní…
