Press "Enter" to skip to content

ZPŮSOB ŽIVOTA O PRÁZDNINÁCH V TELČI

Medvěd
Občanským jménem ing. Milan Kolář překvapivě není z Telče, ale z třicet kilometrů vzdálené Jihlavy. Všemu šéfuje svým milým trochu taťkovským způsobem (ovšem nemyslete si, umí i pořádně vynadat) a kdo ho nezná, zprvu vůbec neví, jak s ním má komunikovat. Od pořadatelů jiných festivalů se liší tím, že je ho neustále vidět, jak něco zařizuje, organizuje či se jen účastní, a nemá problém vyběhnout v osm ráno vylepovat plakáty po městě.

Pořadatelé
Několik desítek mladíků a slečen, kteří se tu setkávají pravidelně každý rok a všechno už mají zmáknuté, takže celou akci pořádají už téměř bezděčně a mezitím si stíhají užívat tu volejbalu, tu fotbálku, koupání či nočních veselic.

Zpravodaj
Vychází každý den jako oboustranně potištěný a přeložený list A4, v ideálním případě před večerním koncertem v nákladu několik set kusů. Dnes si už neumíme představit, že se někdy dělal bez počítačů a laserových tiskáren. Letos v redakci působily osvědčené kádry z InternetFOLKu, fotky se stahovaly z digitálních foťáků a kamer, texty se formátovaly a lámaly v PageMakeru a tiskly na digitální kopírce.

Volňásky
Geniální pořadatelský tah, kterým se udržují dobré vztahy s městem Telč a zároveň se dá šance těm, kdo nemají tolik peněz. Každé ráno v osm se před štábem najímají brigádníci (většinou na úklid) a po čtyřhodinové směně dostanou volňásek na večer.

Kocouří scéna
Cosi podobného jako open scéna na různých hudebních podnicích, ovšem také Medvědem předem obsazená vybranými mladými a nadějnými muzikanty, někdy i divadlem. Tvoří ji nízké dřevěné pódium na náměstí a spouští se každý den v pět odpoledne. Je-li vedro, publikum se ukrývá v protějším podloubí dvacet metrů od účinkujících, prší-li, scéna se přesouvá někam do sucha. Nejlepší počasí je „tak akorát“, na což ale musíte mít opravdu štěstí.

Hlavní koncert
Odehrává se téměř výhradně na nádvoří zámku. Jenom největší kravál nebo nadprůměrné množství lidí se přesouvá na zimní stadion. Má trvat nejdéle tři hodiny a obvyklý program je takovýto: mladá a nadějná kapela (či sólista) má čas od půl osmé do osmi, kdy asi pět minut zvoní zvony na kostele, dvě věhlasnější kapely se pak podělí o čas do půl jedenácté. Dost často se přetahuje.

Nocturna
„Něco malého do spacáku,“ praví se v oficiálních materiálech. V praxi jde o jeden nebo dva souběžné koncerty po ukončení hlavního koncertu na zámku. Zpravidla to bývají tišší a komornější pořady (nejen hudební, ale i divadelní či recitační), podle povahy se odehrávají na některém ze čtyř či pěti osvědčených míst.

Tak, už jste trochu v obraze. Jaký tedy byl první týden letošních Prázdnin v Telči, na němž jsem byl přítomen?

Úvodem musím přiznat, že ty nejúžasnější zážitky nemám z hudebních pořadů, ale z okolní přírody. Vzal jsem si totiž s sebou kolo a projel okolí města – všem moc a moc doporučuju. Sportovci naženou kondičku, kulturychtiví navštíví Roštejn a Dačice, romantici se mohou toulat lesy podél Dyje a dostat se až k jejímu pramenu. Tím, že se v Telči začíná něco „organizovaného“ dít až v pět odpoledne, máte zkrátka spoustu času prožít hezký den.

Ovšem samosebou jsem se zajímal hlavně o program. Jako obvykle obsahoval osvědčená jména (Nezmaři), osvědčené kombinace (Jablkoň se sólistou – „klasickým“ muzikantem), jednoúčelové sestavy pro Prázdniny (Lenka Slabá s dvěma kanadskými písničkářkami), trochu bigbítu (Mňága a Žďorp), trochu dravého mládí (Mošny), pár divadel (Continuo, LeŠkleb atd.), jenomže poučený návštěvník ví, že program nemůže pokrýt mnohotvárnost života a realita se při koncertu často přizpůsobuje náladě účinkujících a náhodné přítomnosti té či oné osoby.

Začněme právě u těch spojení, ať už plánovaných či neplánovaných. Nejvíc se jich za mé telčské přítomnosti odehrálo ten večer, kdy hrála Pavlína Jíšová + „a basta“ a Kamelot. Nejprve si Pavlína pozvala Žalmana a Tondu Hlaváče a obnovila někdejší hvězdnou sestavu „spolu“ (je to hezké, trochu sentimentální a hlavně kruté srovnání pro současnou sestavu Žalman a spol.). Poté se v kamelotí režii odehrála vzpomínka na Radka Bůčka Michala, kde se opět mihla Pavlína, Tonda i Žalman. Další zajímavá kombinace byla inzerovaná a odzkoušená – Miki Ryvola a Nezmaři. Několik společných písní navodilo atmosféru pravé jam-session, ne-li přímo táborového ohně. Na jednom z nokturn vystupovali společně Cymbelín a Břetislav Rychlík, bohužel jsem tam nebyl, takže nemohu podrobněji referovat. Naopak můžu podat zprávu o vystoupení Lenky Slabé a dvou písničkářek z Kanady, čekal jsem nějaký odvaz, ale spíš jsem se ke konci nudil. A jedno spojení, na něž jsem se těšil, se ani neuskutečnilo – Lenka Slabá si s Žalmanem nezazpívala (nepočítám-li závěrečné společné zpívání všech se všemi).

Jak se letos představili mladí? Patřila jim pochopitelně především Kocouří scéna, kde se objevily výkony rozpačité (Skrznaskrz), slibné (Peter Lachký se Zuzanou Ondrejkovou či Jeroným Lešner), zajímavé (Blueshell), odvazové (Kretzschmers Stifte) i profesionálně bezchybné (Folklok). Několik zasloužilejších a proslulejších z později narozených muzikantů si zahrálo i na zámku, hlavně večer, kdy měl původně vystoupit Ivan Hlas. Někteří jsou sví a originální (K+K band), jiní pokorně plují středním proudem (Jen tak tak), další jsou vedle skvělých výkonů v jedné oblasti ještě zcela nezralí v jiné (Žofie Kabelková), najdou se přemýšliví (Ivo Cicvárek) i rozjuchaní (Kretzschmers Stifte), neznámí, leč nadějní (Jan-Matěj Rak), bohužel se objeví i amatérismus a diletantství (Františkovo sestry). Řada mladých interpretů obsadila i nokturna – slyšel jsem bohužel pouze Jáňu + Jéňu a Jeronýma Lešnera v čajovně.

Velké hvězdy se musely nějak podělit o čas v hlavním koncertu, pokud nedostaly samostatné nocturno (v tomto směru měli štěstí Štěpán Rak a Vladimír Merta). Nejvíc prostoru dostali Nezmaři, ale poprávu, protože ti dokážou zvlášť v Telči obohatit svou muziku o lecjaké vtípky a překvapení. Ostatní se zpravidla museli vejít do hodiny a čtvrt, což často díky mnoha přídavkům přetáhli. Přece jenom si ale myslím, že některé skupiny prostě jsou ochotny se podřídit pravidlům hry a jiné s tím mají problémy. Natalika, ač se dostala do programu později než po ní hrající Cimbal Classic, se nedokázala zvednout včas a vysloužila si (spolu s hlasitě se bavícími V. I. P. hosty u stolů s občerstvením) jedovatou poznámku Dalibora Štrunce. Asonanci notně zabrzdily technické problémy, při nichž se ukázalo, že jediný z jedenáctičlenného tělesa, kdo je umí řešit, je zároveň jediný mluvčí kapely. Následně se Honza Hrubý s Kukulínem dostal mimo časovou osu a hrál a hrál a hrál – chtělo by se napsat: jestli nezemřel, hraje na zámku dodnes. Zcela korektní byl naopak Žalman a spol., který přetáhl kvůli neobyčejnému množství přídavků, podobně na tom byl nečekaně usměvavý Karel Plíhal. Profesionálně skvěle vyřešila ohromné a zasloužené ovace Zuzana Navarová (pro mě největší bomba prvního týdne), přidala tak akorát. Relativně nejdéle hrál na nocturnu Filip Topol, přesně jeden a půl hodiny. A stálo to fakt za to, i když už jsem po návratu do redakce neviděl pomalu ani na schody, natož na monitor.

Takhle nějak jsem viděl a slyšel první týden, David s Luckou vám možná napíšou o tom druhém.

Honza Hučín

Honza Hučín