Press "Enter" to skip to content

Zrodila se hvězda (císařským řezem)

Nepřehlédnutelná reklamní kampaň provází debutové album zpěvačky, která si říká Livie Karlů, a skupiny Pepela. Takhle nějak se rodí hvězdičky a komety popu, poslechněme si, má-li šanci to zafungovat i v našich hudebních vodách – řekněme na pomezí popu a country.

Livie Karlů Na CD s názvem Propast u nohou (no, někde jsem to už určitě slyšel) najdeme požehnaných 19 písní, vesměs převzatých, jak se píše v průvodním slově „z americké lidové písně či současné country". Bohužel, nejsou uvedeny původní názvy převzatých skladeb. České texty opatřili vesměs členové kapely nebo zpěvačka sama. Skupina se profiluje jako studiová, přestože se současně hlásí k nástupnictví po kapele, která v polovině osmdesátých let zvítězila na Portě v Českých Budějovicích (zřejmě regionální kolo), čímž se ochuzuje o poznání přímých reakcí publika. Ty by jí jistě určité korekce v projevu přinesly. Kromě Livie Karlů zpívá v 8 písních i Aleš Kobryn a ve stejném počtu i Zdeněk Jícha, který byl i hudebním režisérem (nikoliv zvukovým?).

Nedá se říci, že by se skupina dopouštěla závažných chyb v jednotlivostech, ale pouhá hromada cihel, byť celkem dobře vypálených a poskládaných, ještě netvoří dům. Na nahrávkách především typicky chybí pódiová zkušenost a jiskra. Je znát, že muzikanti hrají „do zdi" a celek působí přinejmenším unyle, pokud ne přímo bezpohlavně. Pokud ještě i samotné tempo písně je volnější, není už nic, co by skladbu zachránilo. Muzikanti nemohli do studia přenést atmosféru koncertu, protože nebylo odkud, a ukazuje se, že posloupnost zkušebna-koncert-studio se nevyplácí narušovat. Zpěvačka nemá důvod se před publikem vytáhnout, a tak si prostě odzpívá své party. Díky textařům se najde i nějaké to obracení přízvuků – zejména ve skladbě Jako v tunelu vlak je to patrné. Oba zpěváci se drží v pozadí za hvězdou, jenže hvězda naplno nejede už od počátku a tím už zpěváci z pozadí přecházejí do upozaděnosti a o výrazu na tak malém prostoru už nemůže být ani řeči. Ona spoutanost je znát na nahrávce Tenhleten kámen, která je v originále o 100% živější, nebo na Gershwinově Summertime, které úplně ztratilo bluesové napětí a vzniká dojem, že blues rovná se především pomalu. Ani textaři se neubránili banalitám – Tak ses rozhod, Podej mi dlaň, Zavři očička, Zas mě zlákáš, Dotekem zkoumám jsou snad nejkřiklavější případy, v písni Vůz číslo šest se objeví spojení „závod o růžový nůž". Najdeme věc, která by mohla být pilotem: Kůži na zem dej, tady je už ze sloganu v názvu cítit život a písnička samotná nezklame. Ještě Život, který zpívá Aleš Kobryn, je příjemně letně pohodový, s kytarami mile plynoucími, jen na závěr s trochu bezradným koncem, ale bohužel, jsou to jen 2/19 celku. Ani aranžéři se moc nepředvedli – a to bych jim měl asi za zlé nejvíce. Když už se jedná o studiový projekt, mohli okouzlit záplavou zvukových barev a experimentů, na to dneska stačí jeden počítač, a oni místo toho kupříkladu všechny začátky skladeb napsali úplně stejně jako kytarové nebo s banálními flétničkami.

Každá jednotlivá písnička je, řekněme, průměrná, což by bylo skoro na pochvalu. Když máte jeden šedivý den za týden, tak vám 19 šedivých dnů na ploše 19 týdnů ani nepřijde, když se ale těch 19 šedivých dnů sejde v průběhu 19 dnů, padne na vás depka. Ani hvězda, ani hvězdička, ba ani kometa. Snad meteorit, ale ani ten se nedostal do atmosféry (koncertů) aby pak (ve studiu) zazářil. Pepela natočila titul Propast u nohou a udělala krok vpřed.

 

Livie Karlů a Pepela: Propast u nohou, vlastním nákladem, 2002
Na scestí – Tak ses rozhodl – Podej mi dlaň – Tenhleten kámen – S tebou – Kůži na zem dej – Tichej tón – Vůz číslo 6 – Poutník – Summertime – Komodor Jahelka – Jako v tunelu vlak – Život – Dvacet let – Jak věřit mám – Ty jsi skvělej – Zavři očička – Zas mě zlákáš – Dotekem zkoumám.

Miloš Keller