„Tak to je záludná otázka!" rozesmála se Hanka, ale vzápětí se zamyslí: „Vždycky se mě zeptají, jestli plánuji dělat muziku profesionálně, ale nikdy se mě nezeptají, proč ji dělám, co mně přináší."
Proč tedy muziku děláš?
Hanka Hložková se teď směje naplno: „Tak to bude pěkný rozhovor!" Pak trochu zvážní: „Proč to dělám? Vždycky jsem cítila, že hudba je pro mě nejvíc. Už v dětství. To všechno je asi o pocitech, jak psaní, tak hraní. A vlastně po celý můj život…"
Ten život není tak dlouhý, Hance je devatenáct, před pár dny maturovala a teď se připravuje na vysokou školu. Možná to bude logopedie, speciální školství, co propříště ovlivní její uměleckou dráhu. Když mluví o pocitech, nejde nepoložit otázku, zda podléhá emocím…?
Pokývá hlavou. „Asi až moc. Někdy je to na škodu, ale na emocích je založena má umělecká tvorba," říká Hanka, a dále vysvětluje: „Cítím takové ty jedinečnosti života a ty prostě chci napsat a všem je říct." Teď mluví o překot, neskrývá, že je řeč o něčem, co má více než ráda: „Já ty písničky dělám proto, abych mohla lidem něco přinést, aby je to obohatilo. A nechci to zveličovat, ale také aby měli něco z toho mého daru, že můžu takhle psát…"
To ale říkají i jiní…
"Ani jsem nikdy nepřemýšlela nad nějakou popularitou nebo slávou. Nepotřebuji hrát na stadiónech, potřebuji cítit, že to má cenu."
Co reakce lidí na tvoje hraní. Vnímáš ji?
„Strašně. Strašně, a úplně nejhorší je, že je to poznat, taky třeba, když to není ono…," sděluje Hanka pocity, které při hraní prožívá. Na otázku, zda se stává často, že cítí nezaujetí svých posluchačů, odpovídá: „Jak kdy. Hodně záleží na prostředí, kde hraji…"
Dříve hrála sama, teď už skoro rok s kapelou, kterou považuje za skvělé lidi. Teď ale půjde studovat, jaká je budoucnost spolupráce?
"To budu muset řešit tak, jak věci přijdou. Ale vím, že uděláme maximum pro to, abychom se sešli. Nelekneme se problému. Navíc vím, že kapelník Jarda pro to udělá cokoliv, nakonec i Petr studuje vysokou školu. Cítím, že to bude dobré, a že budeme pokračovat." Za chvíli ještě Hanka přesvědčeně dodá: „Myslím, že ten další rok bude ještě lepší!"
Počítáš s tím, že budeš i nadále vystupovat také sama?
„Určitě. Právě proto, že chci lidem něco dát a taky od nich cítit tu reakci. Je v potlesku, je cítit z publika a to je pro mě strašně moc," nechává teď Hanka Hložková nahlížet až ke svému nejniternějšímu já, když špitne: „Já to dělám jenom proto…"
Kde bereš ty pocity, inspiraci?
Rozpačitě se směje: „Já nevím! Ony chodí samy za mnou!"
Jsi snílek?
„Jsem větší snílek, než realista, to určitě. Ale že bych se toulala pořád jaksi mimo, to ne. Snažím se něco vzít ze života, tak jsem možná spíš naivní." Tahle myšlenka ji nakonec docela rozesměje.
Existuje prožitek, impuls, který v tobě ty pocity a sny vzbudil?
Když jsme jezdili s rodiči na chalupu, vždycky jsem v autě pospávala a přitom si zpívala písničku. V hlavě jsem si ji začala skládat…ale to mě ještě nenapadlo, že bych mohla zpívat nebo písně psát. Ale už to byl sen, pocit… Anebo jsme si sedli takhle s kytarou, a já jsem nechtěla zpívat… Pomohla mně až sestra, která dala impuls tím, že sama začala zpívat."
Říkáš si někdy, teď se stydím…?
„Takových písniček existuje!" zasměje se.
Cizí texty jí nedělá problém zpívat. Potřebuje se ale s nimi ztotožnit. Teď zpívá třeba písničky, které složil Jaromír Janata…
"Jsme podobně naladěni, jeho písničky dokážu zpívat, dokážu se s obsahem ztotožnit. Texty, které bych považovala za úplný blábol, ty bych nezpívala," je Hanka pevně přesvědčena. SuperStar by ji rozhodně nezaujala, už proto, že je silně komerční záležitostí.
A kde má Hanka Hložková položenu hranici přechodu do ryze komerční sféry?
„To je těžké říct, protože mě to nepotkalo," rozesměje se nad otázkou, „nikdo mně zajímavou nabídku ještě nedal." Říká, že kdyby musela dělat, co jí někdo řekne, nebavilo by ji to.
Pokud jde o školu, nemyslí si, že by nedostudovala kvůli hudbě: „Asi nikdy v tom folku nebudu tak slavná…"
Dokážeš tedy definovat svůj cíl ve folku?
„Uživit se tím je hrozně těžké. Chtěla bych hlavně, aby to nadšení neopadlo s mládím. Je to koníček, kterého chci dělat, i když budu mít třeba rodinu. Ale živit se tím je opravdu hodně těžké, i třeba způsob života…"
Rodina. Co tedy Hanka Hložková a lásky?
Teď se směje zase naplno: „Tak bude slavnej…!" A vážněji dodává: „No, mám teď lásku!"
Vzápětí jsme se ale shodli, že toto téma necháme jen pro ni a…
Přesto zůstaneme u mezilidských vztahů. Je pro ni vzorem třeba Jaromír Janata? Kdysi ji učil hru na kytaru, klasiku…
"To mělo vliv i na moje písničky. Ale dokud jsem k němu na kytaru chodila, nepřišel na jediný můj koncert," vrátíme se rychle k hudbě. „A to jsem ho pořád zvala…!"
"Ale vzor, to zase není. Dobrý kamarád, to ano. Ale takový ten profesionální vliv na mě určitě má. A můžu se na něho spolehnout, můžu mu věřit…"
Co pro tebe znamená věřit člověku?
„Tak na to se mě taky nikdo ještě nezeptal!" říká Hanka. „Věřit. To je hodně těžké…"
„Je hodně lidí, kterým věřím," pokračuje Hanka zamyšleně. „Jsem naivní, hodně věřím lidem a dokážu jim říct svoje nejhlubší pocity. A mám spíš problém, že všem hodně věřím."
Jak reagují lidé, kterým sdělíš své pocity?
„Můžu říct, že jsem měla štěstí na kamarády. Mám kolem sebe lidi, kterým to nevadí. A já jsem taková, že je také vyslechnu. Takže je to vzájemné…"
Potřebuješ takový dialog?
„Ano. Určitě. Jsem emocionální člověk a potřebuji takového partnera."
Žádný introvert?
„To ne! Potřebuji spíš se všemi mluvit, takže naopak…"
Co takhle konec koncertu, kdy lidé tleskají a je znát, že upřímně…?
„No jo, když se mně stane, že je to i upřímné," směje se Hanka, „že to není jenom ze slušnosti, tak to je pocit, jako bych měla křídla!" Pak dodá: „To bych mohla lítat, už se mně to párkrát stalo!"
???
„…že jsem chtěla běžet, a pak jsem i běžela po silnici… To jsem se vznášela, protože jsem cítila, že teď to bylo ono…!"
Naštěstí prý to bylo v noci, tak ji ani nepřejelo auto. To je tedy impuls k nočnímu psaní, o kterém už kdysi mluvila?
„Ano. Když je dobrý koncert, tak mám i potřebu to nějak napsat, přijde myšlenka. V tomhle mě ale hodně inspirují jiné koncerty, Redl, ‚folkovky‘ v Telči…to mě hodně oslovilo. Vezmu si od nich inspiraci, a vůbec mě inspirují jiní písničkáři, jejich koncerty…"
Koho máš z písničkářů doopravdy ráda?
„Těch je hodně. Můžu třeba Lenku Filipovou, její písničky… ale poslouchám toho strašně moc. Přímý vzor ale nemám…"
Hanka se po nějaké hodině podívala na hodinky. Slíbil jsem, že už ji nebudu dlouho zdržovat. Přesto jsme se shodli, že ještě musíme mluvit o Pavlu Pokorném, písničkáři dobrého srdce, který Hance kdysi umožnil zpívat na svých koncertech.
„Pavel mě hodně ovlivnil a pomohl. Určitě není třeba šetřit slovy," uznale říká Hanka. „A to mu hodně věcí sabotuji. On to myslí dobře a já mu vynadám!"
„Musím o něm mluvit jenom hezky a jsme, myslím, hodně dobří přátelé!"
Tady jsem vypnul diktafon. Další půldruhé hodiny jsme se ale dál bavili o lidech, kteří Hance Hložkové v cestě na folkové nebe pomohli. Nejen o Pavlu Pokorném, také třeba o Vráťovi Fišerovi…
Povídání s Hankou Hložkovou vydá na několik rozhovorů. Tak snad někdy příště! To bude mít za sebou další koncerty, další úspěšná vystoupení. Protože hudba je pro ni život, aniž by to musela připomínat. Stačí si poslechnout její písničky...
