Pája Jindrák sice z bezpečnostních důvodů postavil reprobedny i účinkující do podloubí, ale za pomoci Šaolína a Amazonky stihl vše zprovoznit velice rychle, takže koncert na nádvoří muzea začal jen s minimálním zpožděním. Odpoledne to bylo příjemné, ovšem marně jsem čekal na kapelu, která by mě – obrazně – zvedla ze židle. Asi nejzajímavější pro mě byla hned úvodní Lucrezia Borgia, ale ani ne tolik muzikou, jako svým historickým šatem a nástroji.
Večerní program na zámku začala pardubická Pouta, která už se spolu sžila, takže jejich pódiový projev už je stejně suverénní, jako byl projev Poupat. Pokud máte rádi melodické zpěvné písničky, myslím, že Pouta jsou pro vás to pravé. Mně se tedy líbili moc.
Následovaly dva krátké bloky písničkářek. Martina Trchová a Karolina Skalníková svým vystoupením zvaly na noční koncert v kapli, zatímco Terka Terčová se zde předvedla coby čerstvá držitelka písničkářského Krtečka. Zatímco Martinina tvorba se mi líbí, Terka mě svým vystoupením moc neoslovila. Nechci ale soudit, ono podle třech písniček by to také bylo troufalé.
Devítka zahrála svůj standard, takže překvapili v podstatě jen oznámením, že tato sestava Devítky je na Folkové růži naposledy, jelokož bratři Hofrichterové se rozhodli skončit. Devítka ale prý nekončí a Honza Brož dokonce mluvil o připravované desce, která by se měla natáčet zhruba za rok.
Spirituál kvintet mě dost zklamal. Nemohu sice říct, že by hráli nebo zpívali špatně, ale nemohu říct ani opak. Já je totiž v podstatě neslyšel. A to ne proto, že bych odešel, nebo že bych neposlouchal. Spirituál kvintet se totiž rozhodl nezpívat na klasické mikrofony, ale na mikrofony sběrné… A k tomu hráli na klasicky – linkou – zvučené nástroje. Takže začátek jejich vystoupení zněl tak, že byly skvěle slyšet nástroje a někde daleko za nimi pak nějaké hlasy. Zvukař pak nástroje stlumil, ale jediný výsledek byl ten, že už nebylo slyšet skoro nic. Tedy – hlasy i nástroje jsme nějaké slyšeli, ovšem rozumět nebylo. Což nevadilo u notoricky známých písniček, jako jsou Mlýny. Ale porozumět písničce, kterou jste neznali, bylo v podstatě nemožné. Popošel jsem na chvíli ze zadních řad k pódiu, a tam slyšet i rozumět bylo. Ale myslím, že stejné vstupné zaplatili i ti, co seděli vzadu… Takže paradoxně nejsilnějším zážitkem z celého vystoupení byla písnička, kterou sólově a bez jakéhokoliv hudebního dopovodu zpíval Jiří Cerha coby vzpomínku na před rokem zesnulého Karla Zicha.
Závěrečný Jarret patří k mým oblíbencům, takže se hodnocení zdržím. Za vše snad může mluvit počet přídavků – 3. A prozradím, že Jarret se chystá do studia. Deska, o které zatím Jarret mluví pod pracovním názvem Ahoj, kamarádi, by podle toho, co o přípravách na natáčení vím, mohla znít velice dobře.
Nenapsal jsem vám nic o koncertech v kapli. Nemohu, protože jsem tam nebyl. On jeden člověk nemůže zvládnout všechno. A Folková růže, to není jen muzika, ale také bezpočet místních hospůdek, výborná čajovna, Národní muzeum fotografie, kde právě probíhá výstava fotografií Eduarda Ingriše…
Mimochodem – táké máte jeho jméno spojeno jen s tím, že Teskně hučí Niagara? V tom případě budete překvapeni, o jakou vlastně šlo osobnost. A i proto se vyplatí na Folkovou Růži vyrazit. Ještě jsou před námi dva dny…
