Press "Enter" to skip to content

JAN ZUBRYCKYJ: TICHÝ TELEGRAF

Písničkář Jan Zubryckyj vydal své první album Když andělé neberou téměř ve 48 letech. Nyní mu vyšla druhá kolekce, nazvaná Tichý telegraf. Ačkoli obal desky zdobí detailní záběr na kytaru, zaujaly mě především texty. A třebaže na zadní straně obalu vidíme renesanční sochu nahého mužského těla, slova písní jsou spíše barokní a duchovní.

Zubryckyj-textař je filozof a humanista, člověk velmi sečtělý. Onu „baroknost" v jeho textech vidím v jejich mnohoznačnosti, v práci s jazykem, v umění používat slovní hříčky, dvoj- a vícesmysly. Ty autor vrství do tak neuvěřitelných labyrintů, že otištění textů v bookletu vnímám jako nezbytnost. Namátkou vybírám pár příkladů z úvodní písně Dokola: „Neříkej mi anděl strážný / když na stráži jsem nikdy nestál. / (…) / Neříkej mi můj ty smutku / když na smutek je noc tak mladá / (…) / Neříkej mi velký bratře / když nemám žádnou sestru v triku." Nebo z písně Dýmka: „Každý velvet není samet / když to není underground / agent vítr stopy zamet / vždy připraven jako skaut." A do třetice z Časotřesení: „Nejhorší ze všech / je první zloděj / ale ten poslední / je nám ukradený." Bohužel těchto několik ukázek čtenáře asi nepřesvědčí o tom, že Zubryckého texty mají daleko k samoúčelnosti. K tomu je třeba si pozorně poslechnout jednu píseň za druhou a hledat v nich stále nové a nové významy. Zabořit se do písničkářovy geometrie kořeněné hudební terminologií ve filozofující a abstraktní Jsem („pomlka první doby / co po třetí kulhá / do rytmu který zdobí / synkopická touha), žasnout, jak křesťan Zubryckyj dokáže několika slovy popsat zcela konkrétní vyvrcholení bohoslužby („Už je prostřený stůl láme se chléb / slavnostní píseň zní / už je prostřený stůl teče tvá krev / po hříchu hřích se rozpouští." – Poslední večeře) a usmívat se, když písničkář posílá vzkazy svým kolegům („Sejmou z nás podobu svatosti Karásku" – Tsunami).

Zubryckyj by klidně mohl odvyprávět své texty do nejjednodušší možné melodie a album by i tak stálo za pochvalu. O to překvapivější pro mne bylo, když jsem se od písničkáře nedávno dozvěděl, že zásadně skládá nejprve hudbu a až do ní – jako písmena do křížovky – doplňuje texty. Zkusil jsem si tedy znovu album poslechnout, odpoutat se od krásných a hlubokých textů a soustředit se v první řadě na hudbu. A opravdu, ani Zubryckého melodie v žádném případě nejsou tuctové. Přesto pasáží, které zaujmou na první poslech, je na albu relativně málo. K těm nejsilnějším patří refrén v Poslední večeři („a svého pastýře poznají / po hlase a po ovoci"). Více než hudba samotná mě však zaujaly její aranže. Podobně jako na minulém albu spolupracoval autor s výborným kytaristou Peterem Binderem (znovu a znovu si vychutnávám rockové sólo v Poslední večeři nebo krásný zvuk kytary v Kuličkách). Novými posilami v Zubryckého studiové skupině pak byli mladí slovenští jazzoví muzikanti Daniel Šoltis a Rastislav Uhrík (mj. Vertigo Quintet), kteří svými bicími, resp. basou dodávají celému albu lehce jazzový nádech. Zejména Šoltisovy zlehka hrané bubny album opravdu zdobí.

Zubryckého hlas je tichý, klidný, vyprávěcí a vynikne až ve spojení s texty. K filozofování i k duchovním tématům se hodí docela dobře, zatímco tematice erotické by moc neslušel. Autor si toho je dobře vědom, a proto jedinou opravdu smyslnou píseň na albu (Mariah) nazpíval jako duet s pohlednou dívkou Sárou Vondráškovou. Ta – ač výrazně mladší – má mnohem drsnější hlas než Zubryckyj. V písni vystupuje v roli roztoužené ženy („tebou se propadám / dychtivě rozechvělá"), kterou písničkář svým typickým projevem musí uklidňovat: „Šetři rychlým dechem a velkými slovy / na hranici touhy trpělivý čeká." (Mimochodem i v této tak tělesné písni dokáže autor účelně použít biblické obraty: „Vina je frází všem / kteří kámen hází".)

Jan Nedvěd na svých posledních studiových albech míchá erotická a duchovní témata a věří, že zvládá důvěryhodně zazpívat obojí. Nezvládá. Právě Jan Zubryckyj by mu mohl jít příkladem, jak se to skutečně může podařit, aby byl výsledek vkusný a důvěryhodný a aby měl daleko k vulgaritě.