Press "Enter" to skip to content

LEICHT: S MUZIKOU SE PŘÍLIŠ NEMAŽEME

Kdo alespoň jednou zavítal na koncert plzeňské bluegrassové formace Cop, určitě odcházel z koncertu řádně „vykulenej". Jejich pověstný „drajv", spojený ovšem s velkou muzikantskou precizností, dostane snad kadého. Myslím, že i metalista by ouško v této záplavě parádních „modrých" tónů smočil. A odcházel by spokojený. Alespoň pro mě byl kadý jejich koncert obrovským zážitkem. A marně jsem si lámal hlavu, jak to ty lidičky dělají, že z nich jde taková síla. Odpovědi jsem se dočkal od hlavy zřejmě nejpomazanější, od samotného Míši Leichta, který si udělal čas na pár otázek při letošním, třináctém ročníku Setkání pod Volftejnem. To je hudební festival, který u třináct let pluje hudebními vodami právě pod vlajkou Copu. Poslední album Copu nese název Jedním tahem.

Míšo, Cop existuje u 25 let. Na kterou sestavu nebo období nejraději vzpomínáš?

Máš pravdu, už je to 27 let… byl jsem u zrodu… dneska můžu říct, že nejraději vzpomínám na ta první léta, než kluci emigrovali do Ameriky. To bylo to prvotní nadšení. Pak snad ještě když jsme dávali kapelu znovu dohromady.

Převzato ze stránek Klubu Lišák, Foto: Vítek Školník Urban - FOLKtimeTy hraješ ještě rock, moderuješ, vystupuješ jako písničkář. Co z toho tě baví nejvíc?

Cop mě baví nejvíc. Hraju ještě v rockové formaci, jmenuje se Galerie a je taky z Plzně. Hraje už dlouhých dvacet let. Cop je ale pro mě to hlavní. Je to moje obživa. I když, vlastně všechno to kolem mě živí taky. Ale Cop je nejvíc. Téhle kapele jsem obětoval kdysi všechno. Manželství a všechno to ostatní. Jediné, co mi tenkrát zůstalo, byla muzika.

Teď máš Ilonu a malého Alberta. Ilona hraje navíc v další bluegrassové kapele Bluegate a pokud vím, ti hrají také dost. Jak to stíháte?

Ilona je skvělá. Stíhá to všechno. Společně to zvládáme. Občas někdo vypomůže. Uvidíme, jestli bude mít Bertík hudební předpoklady. Možná z něj bude taky muzikant.

Kde a jak vznikají všechny ty písničky Copu?

Mám tady v Černošíně takovou malou chatu. Tu postavil můj táta v roce 1969 a o třicet let později mi ji dal. Tam vznikají za dlouhých zimních večerů všechny moje texty a hudba. Ta samota a romantika toho místa, to je pro skládání to pravé. Píšu příběhy, který jsem zažil třeba v hospodách čtvrté cenové skupiny. V chatě nemám elektriku ani vodu, všechno si tam musím nějak přitáhnout. To je všechno vyváženo tím klidem. Nemusím mít po ruce ani kytaru, složím text a hudbu dám třeba dohromady později. Písničky ale skládá taky Jirka Vopava a další. Dneska jsme už velký kluci, a tak děláme hlavně autorské věci. Těch přejatých z Ameriky už jsme se převážně vzdali.

Spousta bluegrasových kapel hraje velmi slušně. Málokdo má ale takový „drajv", jako máte vy. Víš, čím to je?

Asi je to tím, že se s tou muzikou tolik neserem. (Hele, napiš tam nemažeme, jo?). Spousta kapel se v muzice hrozně nípá. Pořád zkouší a něco řeší. Je to pak perfektně provedený, ale ta živost v tom není. My ani tolik nezkoušíme. Ani nemůžeme, protože hrajeme desetkrát do měsíce. Když si dáš nějakou dobu pohov a pak jdeš hrát, jinak to z tebe leze. A v tom to asi je.

Kdy se dočkáme další desky Copu?

My jsme se dost vyčerpali na dvou předchozích deskách. Teď o desce neuvažujeme. O dalším albu budeme možná přemýšlet na jaře.

Z festivalů zůstal jen Černošín, nebo máš ještě jiné?

Měl jsem těch festivalů několik. Postupně jsem je všechny pustil a věnuji se jen tomu černošínskému.To mě baví.

Míšo, měj se moc hezky, a já jdu domů poslouchat vaši poslední desku. Vypadá to, že si ji poslechnu Jedním tahem.

Psáno pro Tachovský deník.