Press "Enter" to skip to content

DALŠÍ NEDOKONČENÁ

Ani tentokrát mi nebylo souzeno strávit na Setkání na Konopišti celý program (slibuji, že na Spirituálfestu v září budu fakt po celou dobu), a tak máte opět možnost doplnit mě v diskusi, o co zajímavého jsem v sobotu 13. 8. přišel.  

pohled z hlediště - foceno mobilemZejména mě mrzí, že jsem přišel o Oskara Petra, ale dorazil jsem až po půl sedmé, a to hráli Copáci. Už je znám, potkali jsme se na několika letošních festivalech, a tak jsem si je vychutnal, ale nijak zvlášť unešen jsem nebyl, říkal jsem si – pohoda, normální výkon, to jest živý a plný nasazení. Zejména když po Copu nastupovalo Bezefšeho. Ti scénu rozvítili snad ještě víc, zahráli a zazpívali i píseň o Trabantu a mám pocit, že jsou (nejen) v ní stále dokonalejší. Ale mám také pocit, že jim přibývá nástrojů a acapellové zpívání se trochu vytrácí. Měl jsem si ovšem těchto dvou kapel vážit víc.

Bylo osm večer a nastupovali Nezmaři. Nevím, bylo-li to tak zamýšleno, ale Juppovi se povedl doslova didaktický dramaturgický tah. Po kapele ostřílené a živelné (Cop) následovala kapela relativně mladá, leč také plná života (Bezefšeho) a pak šli už zmínění klasici této muziky. Nezmaři zahráli něco ze své nové desky, něco požadovaných evergreenů, ale měl jsem pocit, že jiskra jakoby nepřeskočila. Působili unaveně a nevýrazně, přestože to, co hráli, mělo punc Nezmaří kvality, nějak se nedařilo to prodat. Nebylo to odzívnutí výkonu, to ne, ale jakási rutina nebo nevžití se do atmosféry festivalu.

V případě následujícího Jarretu o rutině hovořit nejde, na to je příliš mladý, spíše o bezradnosti. Vedle Nezmarů vynikla právě absence té rutiny, a tak kromě vyprávění omšelých vtipů nabídli dramaturgicky zoufale stejný výběr repertoáru. Zatímco u Nezmarů si písničky pamatuji, u Jarretu mi splynuly v jednu šedivou vrstvu. Vůbec tím nechci říct, že by byly písničku Jarretu jakkoliv špatné, ale i dramaturgie koncertu je holt umění. Nebo praxe.

Že únava a rutina nemusí být úměrná délce působení na scéně a ani věku, dokázal vzápětí Pavel Bobek. Přestože evidentně nesleduje dění ve folku a přestože publikum bylo převážně folkové, ta výše zmiňovaná jiskra mezi publikem a interpretem přeskočila hned, jak Pavel Bobek vstoupil na pódium, a publikum reagovalo na každou jeho píseň. Ví, jak na to, a tak Pavel Bobek odvedl kus poctivé a v kontaktu s publikem účinné práce. Mimochodem to potvrzuje můj jinde vyslovený názor, že by se naše countryové špičky mohly objevovat častěji i na žánrově jiných festivalech, protože přinejmenším profesionalitě se lze od nich učit.

I tento krátký výsek Setkání byl tedy pro mě přínosný ve smyslu srovnání přístupů k prezentaci své práce u jednotlivých interpretů – protože všichni uvedení představují ve své hudební oblasti kvalitu, lze tuto kvalitu různě „prodat".

Z dalších pozoruhodností festivalu, které na mě zanechaly dojem  bych zmínil v oblasti občerstvení stánek s čínskými nudlemi, na které se stála fronta, jakou už dlouho nikde nepamatuji, v oblasti zvuku docela silné ozvěny od sousední soukromé party, kdy muzika zejména v přilehlé části areálu zdatně soupeřila s muzikou Setkání, a docela dlouhé pauzy mezi skupinami, způsobené zejména bubeníky, takže i zkušený Jan Dobiáš uvádění v pauzách vzdával. I když, možná na můj vkus trochu brzo. I tak jsem litoval, že jsem nemohl pobýt déle.