Když po dvaceti letech ukončila činnost skupina Klíč, hodně lidí toho litovalo a doufalo, že si to přece jen rozmyslíte. Takže: dočkáme se znovuzrození Klíče, nebo je to pro vás už definitivně mrtvá minulost?
P: Že by to byla mrtvá minulost, se nedá říct. Za těch dvacet let jsme prožili tolik dobrého i zlého, že vzpomínky jsou pro nás stále tak živé, jako kdybychom ani nepřestali koncertovat. Navíc jsou tady vydané desky, z nichž často slyšíme naše písničky v rádiích, a v poslední době máme radost, že Česká televize několikrát opakovala i jeden náš recitál (…třeba se dočkáme repríz i těch dalších).
J: Pravda je, že pro znovuzrození Klíče by se nejprve muselo změnit strašně moc věcí, především v zákulisí naší kultury – a vlastně i ve společnosti jako takové – a to je dost nepravděpodobné.
P: A právě naše povahy – moje i Jardova – jsou tak odlišné od toho, co se běžně děje kolem nás, že často máme pocit, že v zavedených praktikách nemáme šanci obstát.
J: Každopádně – i když možná od nás dvou, kteří jsme vlastně o tom, že Klíč skončí, rozhodli, to může znít pokrytecky – to, že Klíč už není, je nám skutečně a upřímně líto, ale vzhledem k vnějším okolnostem jsme tehdy jinou možnost neviděli a zatím ani nevidíme.
Proslýchalo se, že i po rozpuštění kapely chcete ještě nahrát desku. I tuhle myšlenku jste opustili?
P: Neopustili. Nových písniček je celkem dost a dokonce je hodně i těch starších, které jsme léta s úspěchem hrávali na koncertech a které se z nějakých důvodů nehodily na to které natáčené album. A proto dokonce uvažujeme o dvojcédéčku, přičemž jedno CD by bylo novinkové a druhé pak složené pouze ze starších písniček (některé z nich chceme trochu „oprášit" a teprve pak nahrát, ale chtěli bychom tam zařadit i několik původních starších nahrávek z našich prvních singlů z osmdesátých let jako vzpomínku na naše začátky).
J: Teď je tedy pouze otázkou času, kdy se to všechno uskuteční (tím myslím dostatek času na přípravu a realizaci celého toho projektu – já jsem teď skoro čtyři roky budoval naše vlastní nahrávací studio, a tak mi na nic, co nebylo k životu přímo nutné, nezbýval čas). Ale vydavatele už naštěstí máme.
Potkáváte se s členy bývalého Klíče? A jestli ano, s jakými pocity?
P: Na to je trochu složitější odpovědět, protože bývalý Klíč je jednak „stará" sestava (s většinou jejích členů jsme hráli 10 až 15 let), ale také „nová" sestava (asi tak posledních pět let Klíče). A v obou sestavách navíc průběžně probíhaly další drobné změny. Ale objektivně mohu říct, že rozpad první sestavy v roce 1997 byl dost bolestivý, plný emocí. Teprve teď – po sedmi, osmi letech – když se někde potkáme, cítím, že spolu můžeme zase normálně komunikovat, aniž by mi bušilo srdce a aniž bych cítila bolest. A s některými členy té staré sestavy jsme se dokonce už i vzájemně navštívili a já bych si moc přála, abychom se dokázali oprostit od těch méně příjemných momentů z minulosti a abychom časem mohli už jenom s humorem vzpomínat na to dobré, co jsme spolu prožili. Protože prvních deset let Klíče, to byla jedna velká sranda a společná radost z našich prvních velkých úspěchů.
J: No a s novými členy kapely jsme se – až na jednoho – rozešli opravdu v dobrém, a tak se také v dobrém a celkem pravidelně scházíme. A vždycky se s nimi vidíme rádi. Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré, a to se nám vlastně potvrdilo i s Klíčem. Díky rozpadu staré sestavy jsme poznali nové skvělé muzikanty, se kterými byla opravdu radost spolupracovat a díky nimž se nejen Klíč, ale i my sami, posunuli v muzice zase o velký kus dál.
