Kdyby vám bylo přes padesát, řekl bych si, že už máte muziky po krk a chcete mít klid. Ale ve vašem věku a při vaší aktivitě si nedokážu představit, že už byste v životě nezahráli ani nezazpívali jedinou notu.
J: No, já už vlastně k padesátce nemám zas tak moc daleko a opravdu bych už chtěl mít určitým způsobem klid. Ne přímo od muziky, to určitě ne, jenže časem člověk pochopí, že o muziku – zvláště když se s ní chce živit – jde většinou až na jednom z posledních míst a že daleko důležitější je schopnost umět se šikovně přizpůsobit mnoha vnějším okolnostem. Především těm, které vám umožňují tu vaši muziku vůbec dělat, ale s muzikou vlastně nijak nesouvisí, to spíše s „morálkou". A tohle já nedokážu a vlastně ani umět nechci. Naštěstí se teď s Pavlou zcela soustřeďujeme na hraní pro děti. Pavla mě k tomu před třemi lety přemluvila (jako bývalá učitelka má k dětem hodně blízko a taky to s nimi umí) a já díky ní objevil kouzlo dětského publika. A přestože tohle hraní je daleko náročnější, než s Klíčem (hrajeme sami dva a bez mikrofonů, často až tři představení za jeden den a navíc děti nám ani v rámci vřelé koncertní atmosféry nic neodpustí, pořád se musí jet naplno), máme velkou radost, že jsme si v hudbě dokázali najít oblast, kde jsme velmi nezávislí, a že děláme práci, která nás zase hodně baví a která navíc něco přináší dětem. A v neposlední řadě je příjemné i to, že paradoxně hrajeme mnohem víc než s Klíčem (téměř 300 dětských představení za každou sezónu), takže nás muzika konečně jakž takž i uživí.
P: Ale také se nijak nebráníme, když si na nás dva někdo vzpomene a pozve nás, abychom zahráli třeba při vernisáži nebo na nějakém festivalu. To pak oprášíme „Klíčovky" a moc rádi si je před dospělým publikem připomeneme.
J: No a Pavla – protože bez zpívání nemůže být – si připravila sólový recitál, při němž zpívá za vlastního doprovodu na kytaru a to jednak starší písničky od Klíče, ale také ty úplně nové (které právě chystáme na již zmiňované dvojcédéčko a které chceme nahrávat už v našem vlastním studiu). A kromě toho zpívá i mnohé cikánské písničky, ty jsou snad její nejoblíbenější, zpívá je odjakživa a zpívá je skvěle. A já bych Pavle moc přál, aby se jí dařilo, protože by si to s jejím zcela nezaměnitelným hlasem i projevem skutečně zasloužila – a vlastně i děti za ní častokrát přijdou ve škole po koncertě a tvrdí jí, že by určitě měla zpívat i někde jinde, než ve škole, říkají že „třeba na pódiu jako Lucka Bílá".
Co vás vedlo k vybudování nahrávacího studia? Vždyť je to docela drahá záležitost s nejistou návratností.
P: Shoda okolností. V dobách, kdy jsme všechny naše desky natáčeli v jednom velmi prestižním a zcela profesionálním studiu, protože nám vydavatel poskytl na natáčení dost peněz, tak tenkrát by nás ani nenapadlo zařizovat si vlastní nahrávací studio. Jenže, když mělo dojít k natáčení našeho zatím posledního alba, zvedlo toto prestižní studio natolik svoje hodinové sazby, že jsme tam z finančních důvodů desku točit nemohli. A tak se hledalo studio nové.
J: A tam to vzniklo. Nebudu popisovat, co všechno nás inspirovalo k vybudování našeho vlastního studia, i když asi prvotním základem byla značná nespokojenost s vybavením i pracovními podmínkami v tomto studiu a z toho pak logicky vyplývající předsvědčení, že bychom totéž sami dokázali dělat mnohem profesionálněji. K tomu připočti naši dlouholetou touhu mít vlastní studio – ta se datuje již od té doby, co jsme začali natáčet svoje desky – a také to, že pořízení menšího a přitom kvalitně vybaveného nahrávacího studia dnes už není záležitostí mnoha desítek miliónů korun (i když sto nebo dvěstě tisíc na to stále ještě ani zdaleka nestačí). No a vzhledem k předchozím zkušenostem jsme toužili nebýt tolik omezeni přiděleným studiovým časem a tudíž nebýt limitováni množstvím peněz, které nám vydavatelství přidělí na natočení desky.
P: A už dávno jsme pochopili, že živit se pouze aktivním hraním je strašně nejisté, a tak nás napadlo, že tohle by mohla být další možnost obživy a navíc taková, která s naší celoživotní láskou – hudbou – velmi blízce souvisí. Samozřejmě, že jsme museli opravdu hodně investovat, ale když uvážíš, že nevlastníme auto, vilu, chalupu ani chatu, nejezdíme na dovolenou, nepijeme, nekouříme, nechodíme do hospod, kupujeme jen nejnutnější oblečení a jídlo, nechodíme do kina a ani do divadel (to jediné mě hodně mrzí), máme velmi skromného syna, který si dokáže na svoje záliby vydělat na brigádách, a do mnohého technického vybavení určeného pro ozvučení kapely jsme investovali již dávno před rozhodnutím o nahrávacím studiu, které navíc Jarda vybudoval sám bez jakýchkoli řemeslníků (vždyť je původně stavař), tak když tohle všechno sečteš, tak profesionální nahrávací studio by si mohl pořídit vlastně každý (…ale nezapíráme, že i tak jsme se ještě dost zadlužili).
J: Všechno je tedy otázkou životních priorit a v našem případě naštěstí i našeho naprosto společného zájmu a zápalu pro stejnou věc. A kdyby to přece jenom nakonec nevyšlo tak, jak si dnes představujeme, vždycky můžeme nastoupit do zaměstnání. Oba máme svoje původní vzdělání a povolání, kterému se znovu můžeme věnovat.
Takže kdybyste měli srovnat své současné aktivity podle priorit, jaké pořadí by vám vyšlo?
P: Já myslím, že o žádné pořadí nejde. Určitě bychom měli rádi od každého kousek, protože se naše aktivity – koncertování i studio – krásně doplňují.
J: Za sebe můžu říci, že po téměř pětadvaceti letech aktivního muzicírování je pro mě studio velmi příjemnou změnou a vlastně i takovým naplněním jednoho z mých velkých životních snů. A protože jsem původně vystudovaný technik, nadšený hifista a k tomu přímo zarytý perfekcionista, splnil jsem si tenhle sen co nejdůkladněji a jsem moc rád, že za kvalitu toho, co v našem studiu nabízíme, se vůbec nemusíme stydět a že většina vybavení je naprosto srovnatelná s vybavením prestižních velkých studií. Navíc naše více než dvacetileté pódiové i studiové muzikantské zkušenosti jsou určitě dobrým základem pro tuto naši činnost. A už jsem si i sám na sobě ověřil, že právě ve studiové práci se může moje vrozená pečlivost velice dobře uplatnit (a muzikanti, kteří u nás už natáčeli, to také – k mému potěšení – ocenili). Takže teď je už asi jasné, co je mojí současnou prioritou.
Co byste chtěli dělat za pět let? Už jenom studio, nebo se nějakým způsobem vrátit zase na pódia?
P: Zeptej se nás za pět let, co děláme. Doufejme, že budeme zdraví a že ať budeme dělat cokoli, budeme spokojeni s tím, že jsme sví a nezávislí a že při svojí práci stále odvádíme maximum tak, jako dosud.
