Press "Enter" to skip to content

Ach, ty kompilace

Matematici by vám řekli, kolik kombinací, permutací či variací a výběrů s opakováním či bez opakování lze udělat z konstantního počtu písniček. Producenti hudebních vydavatelství by pak bez mrknutí oka toto číslo zdvojnásobili.

Dnes se mi tu sešla trojice vskutku exemplární – jeden zbytečný výběr, jedna z nouze ctnost a jeden poučný historický exkurs. Začněme tím počinem, jehož jiný smysl, než jak vytáhnout Neználkům peníze z peněženek, mi uniká. Jako řadovka se tváří CD Romana Horkého a skupiny Kamelot Dlouhá pláž. Přitom je to kompilace věcí z let 2001-2002 bez jediného slůvka vysvětlení, proč právě to a právě tak. Snad některé slavnější tituly, které Neználek zná z televizních estrád, mají ho přimět koupit i to ostatní, ke cti Romana Horkého budiž řečeno že to přemýšlivější z produkce Kamelotu. Pachatelem tedy není ani tak Roman Horký, jako spíš Milan Svoboda. Kde jsou ty časy, kdy Milan Svoboda kompiloval z nedostupných archivů singlů a přinášel tak na světlo zapomenuté nahrávky. To byla záslužná činnost.

Z nouze ctnost je živé a ještě ke všemu „odpojené" CD tria Prokop, Andršt, Hrubý. Což o to, pánové hrají pěkně, ale moc toho spolu asi nenacvičili, a tak jednotlivé tituly mají nudivých 8-10 minut, což je příšerné i živě, natož na kotouči – nu a vešlo se jich tudíž jen 8 (!). Z uměleckého hlediska jim nic vytknout nelze, kromě snad přeci jen mírné rutiny, dané desítkami odehraných let a jisté tkvění ve svém hudebním mládí (ale není to jediná cesta: přeci jiní důstojní pánové ze zahraničí dovedou zúročit svoje desítky let do zatraceně současného zvuku). Feeling a strhující sóla se bohužel protahováním mění na válení se v nudivém bahně hudebního balastu. Škoda, méně (stopáže) by bylo více (kousků).

A do třetice pochválím. Pokud někdo tápe a neví, jak se zmocnit lidové písně (a že jsem o spoustě takových souborů tady s velkým ohlasem již psal), ať si koupí dvojCD Žalmana a Minnesengrů Hej dum dá s podtitulem Nejhezčí písně z let 1968-1992. 40 písniček v rozpětí 24 let prostě nemůže být náhoda, ale jistojistě návod, jak k lidové tradici přistupovat s úctou a pochopením, ať už při přebírání, úpravách, a nebo při vlastní tvorbě, z lidových tradic vycházející. Duch písně zůstává zachován, je ale omlazen, a proto oslovuje. Na rozdíl od mnoha jiných se Minesengrům daří i směsi – to by byla zase škola pro aranžéry. Pamětníci pak zjihnou, když si vzpomenou, s jakou úctou tyhle písně poslouchali a zpívali s Minnesengry nebo později i sami na vandrech. To že by byla ta lidovka, kterou jsme slýchávali ve voničkách lidových písní na státním rozhlasu? Inu ano, je to ona, ale holt je udělána s pochopením – a s tím pak už do tehdejšího rozhlasu tyhle písničky moc nesměly. Myslím, že nikdo z dnešních znásilňovatelů folklóru nebude schopen po 35 letech udělat výběr 40 písní za 24 let své činnosti.