Po velkém úspěchu mých bluegrassových škatulek z mé poslední recenze tohoto žánru jsem se s nebývalým nadšením zaposlouchal do zbrusu nového CD dvojice Malina a Fridrich. Pánové se na obalu slovně a na desce pak i zvukově a hudebně vyznávají z lásky k bluegrassu, k banju a k inpiraci skladbou Duelling banjos, na kterou chtěli tímto CD volně navázat.
A myslím, že se jim to podařilo. Říct, že navazují na někoho takového, jako je E. Weissberg, to může jen někdo, kdo má alespoň přibližně za sebou něco takového jako zmiňovaný. A to oba interpreti bezesporu mají. A tak deska je skutečně navázáním, ne kopírováním. Tvořivě rozvíjejí možnosti rozhovoru dvou stejných a přitom jiných hudebních nástrojů, které se mezi sebou hecují, podporují, vyprávějí si a hádají se. A to nejen v exhibicích, ale i v prostých písničkách, ve kterých hostují pěvecká esa bluegrassové scény: M. Leicht, R. Křesťan, P. Rowan, K. García. Je znát, že CD nikdo ze zúčastněných natáčet nemusel, ale chtěl. Ono se to obtížně popisuje, ale ten pocit radosti ze splněného snu je z CD prostě poznat. Z lehkosti, jak plynou tóny, z toho, že žádný není zbytečný, ale ani nechybí, sóla jsou působivá, ale úsporná, žádné převalování se ve vyhrávkách. Navzdory tomu, že je to album pro zasvěcené, osloví alespoň několika písničkami i bluegrassové laiky, což je to nejlepší, co se bluegrassu může přihodit. Jakkoliv bývám otráven z tisících verzí klasických skladeb žánru, tady se ten pocit nedostavil ani u duelu dvou banj nebo u mlžných hor. Z původních instrumentálek bych doporučil Strakonice, ze zpívaných písní pak asi všechny.
Máme tu bluegrassové album, které disponuje výrazem, a ne jen rychlostí a exhibičními sóly. A přesto i to tam je, jen podřízeno celku.
