Sešlo se mi 5 CD, na nichž se interpreti něčím nebo někým inspirují. Každý ale se zdrojem inspirace zachází jinak. NJOREK si opět, jak se v českých a moravských krajích stalo v posledních letech zvykem, sebestředně usurpuje právo na výklad lidové a pseudolidové tvorby. V 11 skladbách muzikanti prudivě excelují v sólových výkonech a předvádějí, co všechno jsou schopni vymyslet a zahrát, jak jsou schopni původní melodiku a ducha písničky převrátit naruby. Bohužel, obojí je postaveno na vratkých základech – znásilněné české a moravské písně s pláčem utíkají a úmysl předvést alespoň aranžérskou a upravovatelskou invenci se mění v povrchní exhibici. Jediná vlastní skladba na albu je shodou okolností i nejdelší – my toho umíme víc, než ti lidoví muzikanti, říká tím Njorek. Ani z délky písní se Njorek nepoučil. Milovník tuzemské lidové písně zapláče.
Hned poté doporučuji k poslechu album Šance skupiny IRISH DEW. Těžko se ten rozdíl slovy popisuje, ale určitě na vás hned napoprvé dýchne. Irish Dew pracují s lidovou tvorbou s úctou a pochopením, mnohdy s pochopením trochu akademickým, ale přitom stále s velkou dávkou zaujetí ne pro sebe, ale pro tu muziku. Vše na CD je podřízeno vyznění skladeb, ať již tradicionálů, nebo písní autorských. Právě na nich je poznat snaha "přiblížit se" k vzoru, ne vzor překonat. Kelti a jejich příbuzní budou potěšeni.
ČECHOMOR je již komerčním cirkusem se vším všudy, dokonce i s reklamně pomalovanou lokomotivou – tak to je asi jediné, Co sa stalo nové, jak se album jmenuje. Mamutí rozměr molochu ČMHS je znát i v samotné hudbě. Velkolepé aranže jsou na albu ještě velkolepější a extatické pěvecké výkony ještě extatičtější a zatlačují pokoru, která byla v počátcích Čechomoru k lidové tvorbě patrná, stále více do pozadí. Ke cti třeba konstatovat, že své instrumentační choutky drží na uzdě a nerozpoutávají nepatřičné nástrojové orgie, jako jiní, ještě méně soudní. Pozná se to i na délce skladeb, za písně pod 3 minuty se Čechomor vůbec nestydí, což jim budiž také přičteno ke cti. Prostý kostelík je lidová píseň a chrám sv. Petra a Pavla je tvorba Čechomoru. Otázkou je, v které stavbě bude blíž tomu, co tam máte a chcete hledat.
TOČKOLOTOČ se snaží navázat na slávu a nadšení, se kterým byla kapela stejného jména přijímána většinovou společností před více jak dvaceti lety. Už z toho je znát komerce. Navíc od té doby ztratila kapela punc originality a výjimečnosti, řada jejích následovníků hraje rómskou hudbu syrověji a upřímněji, a tak Točkolotoč ve svém žánru hraje úlohu, řekněme, Michala Davida v popu. V době, kdy jsou nejrůznější světové etnické nahrávky dostupné jak na běžícím pásu, již Točkolotoč nemůže oslnit metodou "něco jim zahrajeme, jak to hrajem dycky, koukat budou v každým případě, protože to stejně neznaji". Ale znají. A už nekoukají. A mnozí ani neposlouchají. Ke cti Točkolotoče budiž řečeno, že i k tomuto výkonu přistupuje muzikantsky poctivě. Ale rozhlédnout se, co vyprodukovaly ostatní podobné kapely, by neškodilo. Pak by Točkolotoč mohl být zase jedničkou.
A teď už možná víte, proč jiní na dokonalost folklórní muziky nedosáhnou – a vidíte, kruh souvislostí se uzavírá.
Njorek: *, Irish Dew: ******, Točkolotoč: ****, Condurango: ********,
Čechomor: ****
