Press "Enter" to skip to content

Strašlivá podívaná: Potěší nás i trafikantka

Vyhráli nejprestižnější folkovou soutěž u nás. Letos si ze Zahrady odvezli Krtečka. Zahrát si s nimi a posedět v jejich nesmírně příjemné společnosti bylo a je pro mě vždycky svátkem. Plzeňská folková formace Staršlivá podívaná patří zkrátka k tomu nejmilejšímu a přes jejich podivný název k tomu nejhezčímu, co se dá na folkové amatérské scéně potkat. Jejich výtečné texty kořeněné nápaditou a příjemně zaranžovanou muzikou mě pokaždé dostanou. No, ostatně aby tomu tak nebylo, kapela funguje už drahnou řádku let. Potkáváme se poměrně hodně často a na tato setkání vzpomínám vždycky tak dlouho, než se zase někdy někde sejdeme. Tentokrát jsem si dal dostaveníčko s kapelníkem Petrem Merxbauerem.

Petře, jak to všechno vzniklo?

K odpovědi si vypůjčím kousek textu Jiřího moravského Brabce, který napsal profil Strašlivky na Folktime.cz: 'Strašlivá podívaná je z Plzně a vznikla někdy na jaře v roce 1988. Od té doby byla na jevišti strašlivá podívaná celkem na 22 členů skupiny. Co se týče žánrů, jde údajně původně o hybrid vzniklý křížením rocku a trampské hudby za působení etanolového katalyzátoru. Kousek Ira, Cikána i Žida, nějakého toho zbloudilého středověkého minnessengra a vůbec.' Ten vznik skutečně byl takový, že na Silvestra v Kařízku jsem domluvil s Ivanem Štanclem, spolužákem z gymnázia, že oba chceme dělat muziku (sice každý jinak, ale to nám vzhledem k výše zmíněnému katalyzátoru nevadilo) a že to tedy zkusíme společně. První sestava, která hrála hlavně Ivanovu hudbu, vydržela asi rok a pak už jsme se začali trnitými cestičkami ubírat k současnému zvuku kapely.

Kdo píše texty a hudbu?

Většina textů i muziky pochází ode mne, v současném repertoáru tvoří čestné výjimky Zrcadlo od zakládající členky Vladěny Štefflové, Jméno růže vytvořila rodina naší houslistky Bětky Hladečkové a bývalá flétnistka Lenka Vracovská, muziku k Poslednímu trubadúrovi Honza Růžek, také bývalý spoluhráč, a spoluautorem textu Čarovných bylinek je náš kamarád Míša Jurista. Ještě by bylo dobře říci, že text je věc jedna, melodie písničky druhá, ale pak je tu aranžmá, tedy všechna ta muzika, která dává skladbě přitažlivost. To vzniká obvykle kolektivně s tím, že dávám pozor, aby nálada, atmosféra, která tou hudbou vznikne, odpovídala mé představě o vyznění písně.

Je vás jako do fotbalu, jak se mezi sebou snášíte? Máte nějaký elixír proti ponorce?

No, je nás šest, a to zas není tolik. Znám řadu stejně početných folkových kapel a našla by se i tělesa, která mají více hudebníků. Ale ono je celkem jedno, jestli se mají snášet čtyři lidé nebo šest. U nás je taky důležitá rovnováha mužského a ženského osazenstva, což je někdy (většinou) přínosem, někdy to trochu zaskřípe. V případě zaskřípání někdy pomůže osvícená diktatura kapelníkova, někdy vysoká diplomacie a velká míra vzájemné tolerance a trpělivosti. Ale vztahy v kapele máme hodně dobré, a to je důležité, protože pak je to slyšet v tom, jak hrajeme, a taky je to vidět na pódiu. Když jsme v dobré náladě, působí to i směrem do hlediště, takže se nám zpátky vrací pozitivní energie. Čímž máme ještě lepší náladu, a tak to jde dokola. Opravdové krize bych za tu dlouhou dobu spočítal na prstech jedné ruky a vždycky se vyřešily, protože všichni tuhle hudbu chceme dělat a chceme ji dělat v tomhle složení!

Vyšla vám třetí deska s názvem Čarovné bylinky, jste s ní spokojeni? Přinesla nějaký posun ve vaší tvorbě?

Ten posun spíš desce předcházel. Skladbičky, které jsem napsal v době od vzniku minulé desky, jsou takové zralejší, melodičtějí a kompaktnějí. Jak v písničkách samotných, tak v jejich provedení se projevily zkušenosti z koncertování, ale taky poučení z dvou předchozích desek. A taky je v nich něco, co přichází z oblasti mezi nebem a zemí, protože jako autor ovlivňuji to, co mi vzniká v hlavě, jen částečně. Udělali jsme taky jednu chytrou věc. Vzali jsme si na natáčení hudebního reiséra, plzeňského zvukaře a muzikanta Pavla Broma. S jeho pomocí se nám tentokrát povedlo dostat na desku i část atmosféry živého hraní, což bývá při natáčení ve studiu těžkým úkolem. S Čarovnými bylinkami jsme tedy spokojeni a od lidí, kteří si ji koupili, máme hodně dobrých ohlasů. Prodává se hlavně na koncertech a přes naše internetové stránky. Nebyl ještě ani čas poslat ji do folkových časopisů k recenzím, které nás samozřejmě taky budou zajímat. Nicméně, některá rádia u desku mají a při troše štěstí se nějaká písnička z Čarovných bylinek dá v éteru zaslechnout.

Vyhráli jste Krtečka, co vám to přineslo? Myslíte, že je to důležitá cena?

Především nám to přineslo obrovskou radost. V současném folku je to zřejmě nejprestižnějí cena, vždyť ji udělují diváci nejnavštěvovanějího festivalu tohoto žánru. První silný okamik byl, když jsem se tu zprávu dozvěděl telefonem od šéfdramaturga festivalu Michala Juppa Konečného, druhý pak galakoncert před několika tisíci nadšenými diváky, kterým naprosto nevadil poměrně silný déšť. Považujeme tedy Krtečka za hodně důležitou cenu, ale stejně jako zisk Porty (kterou máme z roku 2002) je hlavně značkou, která říká o kapele, že něco dokázala, a že ji lidé rádi poslouchají. Proměnit tuto značku v pozvání na zajímavé hudební akce už ale stojí další úsilí a vyjednávání s pořadateli a dramaturgy.

Jaký je tvůj názor na současnou folkovou scénu?

To je otázka na několikastránkovou diskuzi. Její obtížnost je už v samotném obsahu slova folk – o něj se třeba na internetu vedou nekončící dohady. Pokusím se tedy říci svůj pohled, který se víceméně shoduje i s pohledem spoluhráčů. Folková scéna má svá velká jména, z nich některá ještě pořád obdivujeme, k některým máme třeba různé výhrady. Tito lidé jsou buď jak buď pořád tahouny, kvůli kterým do hlediště přichází řada posluchačů, o tom není pochyb. Mám nicméně neodbytný pocit, že titíž posluchači by stejně rádi přicházeli na vystoupení kapel, kterým se pořád ještě říká mladé, i když se těsně pod vrcholem folkového Olympu pohybují už několik let. Přál bych si více odvahy u lidí, kteří ovlivňují programovou skladbu rádií, i u těch, kteří sestavují dramaturgii festivalů.

Patříte už ke stálicím na folkovém nebi. Padla na vás už ta trocha pověstné slávy?

No, sláva je silné slovo, člověk si spíš užívá takové radosti, jako je bouřící publikum na zaplněném plzeňském náměstí, v amfiteátru na Muzice v Hrádku u Rokycan, ale taky povedený koncert v klubu, hezké maily od lidí, kterým se líbil koncert, nebo deska. Ale jsou i takové okamžiky, kdy si jde člověk koupit noviny a neznámá paní trafikantka řekne 'včera jste hráli pěkně na tom náměstí' – to potěší moc a moc.

Co chystáte dál? Kde vás uvidíme?

Teď malinko odpočíváme po poměrně nabité a hodně povedené letní sezóně, ale nelenošíme, musíme oprášit pár jemnějších písniček, které se hodí do klubů, a spoluhráči už se dožadují nějakých novinek. Mám pro ně dvě nové písničky, které vypadají hodně nadějně, tak se těšíme, až se do nich pustíme. V říjnu se vypravíme do Tachova – patnáctého nás uslyšíte v restauraci Český les, týden potom do Sokolova na nejstarší festival v Čechách, Sokolovský dostavník v místním kině, první středu v listopadu byste nás měli zastihnout v Praze v klubu Mlejn. Plzeňáci nepřijdou taky zkrátka. 21. října hrajeme v HiFi klubu společně s příjemnou kapelou Stráníci a na 22. prosince chystáme tradiční vánoční koncert Strašlivky. To je akce, na kterou chci určitě všechny pozvat, bude totiž na novém místě v renovovaném sále Saloonu na Roudné. Nějaké akce jsou ještě v jednání, nejlíp se o nich dozvíte, když budete sledovat naše stránky na internetu www.straslivapodivana.cz.

Kapela nyní hraje ve složení: Petr Merxbauer (kytara, zpěv), Bětka Hladečková (housle, zpěv), Iva Valečková (zpěv, bonga a všelijaké cinkání a tlukot do všeho kolem), Čestmír Fiala (baskytara), Iva Nováková (hoboj a flétny), Tomáš Hlavsa (kytara).