Klidně i o chlastu, ale s noblesou. Takto bychom mohli stručně charakterizovat nové album šansonů, které natočila Jana Rychterová. Zpěvačka se sytým a ve všech polohách jistým hlasem a s pečlivou výslovností své autorské písně nezpívá – ona je přednáší. Aranže jsou sice úsporné, avšak ne tuctové. Co víc si přát, chtělo by se říct. Ale pojďme se na album podívat zblízka.
Už v první písni Sova předznamenává zpěvačka tematiku, ke které se na ploše necelé hodiny bude nejednou vracet: všednodenní starosti moderní ženy: „Daně a vařečky bych dole nechala." O tom, že ve skutečnosti proti vaření nic nemá, nás Rychterová přesvědčí už za chvíli v „kuchyňském šansonu" (autorem tohoto označení nejsem já) Kandidátka žloutkových věd, vlastně milostné písni plné kulinářských metafor. Bohužel zvláště při poslechu rychlých pasáží se nemůžu ubránit srovnání s nesmrtelným Šlitrovým Co jsem měl dnes k obědu.
Texty Jany Rychterové vůbec jako by se inspirovaly milou poetikou Semaforu, i když se jejím nejskvělejším kouskům vyrovnat nemohou. Zpěvaččin přednes pak v některých skladbách připomíná Hanu Hegerovou (Voda, Opilecká, Starej bílej kůň), avšak i zde jde spíše o odlesk než o kopii.
Rychterová je výborná zpěvačka, která ví, co chce sdělit nejen texty, ale i hudbou. S pomocí své kytary, houslí Lenky Uhlíkové a sem tam s dalším nástrojem (například klarinet Františka Uhlíka) se tu přiblíží vážné hudbě, tam folku a jinde spíše střednímu proudu. Nechybí valčík (Hospodská) ani čardáš (Démantíky). Střídají se polohy hravé (Dešťová kapka) se snivými (Anděl z Atlantidy) až filozofujícími (Až jednou dojdeš ke konci). Někde jako by se interpretka snažila napodobit lidovou baladu (Jak to bylo tenkrát v Římě), jinde hraje na ráznější notu (Zářijové ráno).
I když jako muž stěží mohu pochopit a především ocenit zpěvaččino ženské vidění světa, oceňuji některé neotřelé obraty v textech. Hodně povedená je například píseň Starej bílej kůň, z níž na ukázku ocituji celou první sloku: „Kdes byl těch sto let, co na tebe čekám / snídani v trávě už dávno snědli brouci / už jsem se viděla, jak stará jsem a hekám / ploužím se s hůlkou – nohy nemohoucí / a ty bys přijel na starém bílém koni / třímal bys kytku, co dávno nezavoní / máš ale kliku, stihnul jsi to včas / ještě mě nestih Parkinsonův třas."
I když se většina alba nese v poklidném tempu, rozhodně se při jeho poslechu nebudete nudit. Pečlivost a profesionalitu zpěvačky a autorky v jedné osobě jsem už pochválil. I když mně osobně na albu chybí trochu víc živosti a živelnosti (jako posluchač mám raději dylanovskou opravdovost nebo koubkovskou šramlovitost), objektivně mohu vytknout jen málo (snad pouze přílišné natahování krátkých slabik v některých textech – slovo „tálíře" dobře nezní). A i když se ani při opakovaném poslechu stále nemohu ubránit srovnání s interpretačně nepřekonatelnou Hanou Hegerovou, u Jany Rychterové je mi sympatické, že si své texty píše sama. To by totiž u šansoniérů mělo být samozřejmé.
