Kultivovanej, ale ubrnkanej, zněla by má velmi stručná odpověď. Pokud se vám zdá, že nepíšu právě spisovně, máte pravdu. To proto, že sólové album Miroslava Palečka se jmenuje Každej je nějakej.
Většinový autor, kytarista a zpěvák zde vystupuje bez svého semaforského i současného dvojčete Michaela Janíka, to ale neznamená, že by se tato dvojice rozešla. Cílem desky není kompenzovat Palečkovy sólové choutky, album je spíš výsledkem prohlídky šuplíků a zametání drobtů – často se přitom najde i ztracená perla, nesplacený účet nebo tisícovka. Tady nám Miroslav Paleček představuje písničky, které z různých důvodů ve dvojici s kolegou Janíkem nehraje a kterých mu přišlo líto. A tak podle vlastních slov požádal některé kamarády o textařskou výpomoc, v mnoha případech si text napsal sám. Kolik perel se našlo a kolik jich autor dodatečně vytvořil?
Záleží na tom, co považujeme za perlu. Zatímco při hraní v duu Palečkovu kultivovanost, vlídnost a hladivost vyvažuje Janíkova ironie a ježatost, na sólové desce tato protiváha chybí. A tak se velmi silně prosazuje kolovrátkový hudební doprovod ve stylu starého „židličkového" folku s nostalgickými, zasněnými, vlídnými, romantickými, až naivními texty. Na jednom konci této skupiny písní je říkankové Každej je nějakej, které se mi zdá snesitelnější jako veršovánka pro mluvené slovo, textově nejsilněji působí Zlatý grál a zejména – aspoň pro mě – velmi hitový Nezvaný host, obojí s textem Ivo Jahelky. Právě poslední písnička ukazuje, že čím pomaleji se brnká, tím působivější je výsledek. A naopak. Ještě jeden příklad uvedu na konci článku. Zajímavá textová místa najdeme samozřejmě i jinde, například v litanické Je málo těch gest nebo Recept, ale málo platné, tyhle písničky jsou zvukově „olej", jak by řekli vodáci. Hezký, hladivý olej.
Na desce najdeme ovšem i drsnější místa. Tak třeba Osmdesátosm, to rozproudí krev a nohy si začnou ťukat rytmus, i když bych u podobných písniček podvědomě čekal spíš hlas Petara Introviče. Posluchač ožije i u Životního stylu, naopak Jednou přijde ten den odkazuje na Beatles a šedesátá léta nejen hudebně, ale i textovou naivitou.
Na konec jsem si ovšem nechal jeden trumf. Píseň Kde se tu vzali jsem poprvé slyšel na koncertu dua Paleček-Janík skoro před dvaceti lety a mrzelo mě, že se neobjevila na žádné předchozí desce. Teď jsem se dočkal. Doprovod obstarává klavír, hraje pomalu a nádherně podkresluje podařenou úvahu o slávě a schopnostech. Žádná ubrnkanost, paráda. Škoda, že touto písní deska nekončí.
Miroslav Paleček: Každej je nějakej (Zlatý grál – Každej je nějakej – Už vím – Kdo se kolem tvých snů toulá – Slon a porcelán – Pojď blíž – Je málo těch gest – Osmdesátosm – Recept – Pořád dokola – Nezvaný host – Životní styl – Už dávno nejsem co jsem byl – Kde se tu vzali – Jednou přijde ten den), Pulp Fiction 2005
