Press "Enter" to skip to content

Hradišťan a děti

Hradišťan patří k těm souborům, které si při exploataci folklóru zachovaly alespoň trochu soudnost. Nicméně i on má podíl na odstartování vlny devastace folklórní muziky, protože jeho následovníci již nepochopili folklórní odkaz a prostě se jen po Hradišťanu opičili a snažili se ho trumfnout v morbidnosti úprav lidových písní.

Hradišťan se až  na výjimky už nepouští do zpracovatelských experimentů, a je tak do jisté míry pro tento žánr a jeho pojímání nakonec normotvorný. V případě CD Hrajeme si u maminky ovšem zůstal neinovativní až moc. Předvedl tradiční chybu: vnímání světa dětí prostřednictvím očí dospělých – tak, jak by dospělí v zajetí svých vzpomínek a vzpomínek na vzpomínky chtěli, aby svět viděly i děti. Naprosto se nezamyslel nad tím, že většině písní a textů děti prostě nebudou rozumět, protože se s rekvizitami v textech obsažených jednoduše již nesetkávají. Kolikrát jste před dětmi řekli slova jako chasník, malušenká, pletenec, obrok, sedlejte zbystra, mouřenín, vinšuju, pomine, na občině a další a další? Že ani vy nevíte mnohdy, co to znamená? Že vám to k ničemu není? No, a po dětech byste to chtěli. Hradišťan ostatně není první, kdo se této infantilnosti ve vidění dětského světa dopustil, čas od času nějakého umělce napadne udělat „písničky pro dětičky", a pak se diví, že mu to děti nebaští. Dětský svět je totiž zaplněn rekvizitami, které vidí děti u dospělých – dětský svět není skanzen odtržený od okolního prostředí. Zabírají snad ty písničky na vás? No nezabírají, a nesnažte se to omluvit tím, že „je to přece pro děti". Omyl.

Ona neinovativnost je ale nakonec spásou CD – deska může sloužit jako příjemný archivní dokument pro nás dospělé, jak se asi bavily děti před dvěma sty roky. Díky citlivému přístupu k materiálu a díky použití čistých dětských hlásků, jejichž vedení J. Pavlica dobře zvládl (že by se zaplňovalo uvolněné místo v tomto žánru?) a písně pro ně dobře upravil, zde máme slušný historický dokument. I když, Tomáš Alva Edison vynalezl záznam zvuku na přelomu minulého a předminulého století, nikdo tedy neslyšel, jak se zpívá před dvěma sty a více lety – můžeme se opět jen domýšlet, že to tak bylo, jak nám to Hradišťan nabízí. Druhé plus je, že Hradišťan písničky nenatahoval, a tak je jen jedna přes dvě minuty. Vřele doporučuji všem „natahovačům folklóru", kteří se tu se mnou o délku lidové písně přeli a tvrdili, že dokud se nevyexhibují, tak lidová píseň neskončí.

Snad pro přehlednost je úctyhodných 37 titulů (nelze říct písní, něco jsou jen popěvky či říkanky) rozděleno do 4 ročních období a trochu nelogicky jsou připojeny ukolébavky. Podle Hradišťanu máme tedy patero ročních období:  jaro, léto, podzim, zimu a ukolébavky. Album je bohatě vypraveno barevnými kresbami s dětskou tématikou spojenou s tématikou ročních období a s tématikou Večerníčků (rozpor, že v době vzniku těchto písní ještě o Večerníčku nebylo ani vidu ani slechu, je jen nepatrný detail – vsadil bych se ale, že vás děti tímto objevem do rozpaků uvedou, ne že ne).

Suma sumárum, kdyby ale každý přistupoval k lidové tvorbě jako Hradišťan, bylo by nám hej. Pamatujete, jak jsme se jako děti chtěli co nejvíc podobat dospělým? V desce Hrajeme si u maminky máme uchovánu naši představu o dětském světě, ve kterém jsme ale ani my sami nežili. A co si o nás myslí děti, když nás vidí, jak posloucháme tuto desku, se zase nedozvíme. Hlavně jim ji nenuťte, byli byste v jejích očí jako ještěři úplně „out".

Hradišťan: Hrajeme si u maminky, Indies 2005