Když jej slyšíte na koncertě, možná vás na první poslech jeho klidný projev nezaujme. Musíte se pečlivě zaposlouchat do textů, abyste odhalili krásu jeho písní. Abyste si uvědomili, že v každé bez výjimky autor vrství tak silné obrazy, že by se za ně nemuseli stydět ti nejklasičtější klasikové naší poezie. Jiří Smrž má načtené filozofy i básníky, naposlouchané skladatele, důvěrně zná Bibli, všímá si krajiny kolem sebe a své si jistě zažil v mezilidských vztazích. Je mu něco přes padesát, a tak má právo bilancovat. Neholedbá se však, co vše už dokázal. Naopak hned v první písni svého nového alba sebekriticky volá: „Od každé myšlenky chybí mi vždy kousek / jenž třeba domyslet, však jako by nebylo dost času."
Poslední láska, teprve druhé sólové album Jiřího Smrže, je skvostné na pohled. Písničkář je vybavil nádhernou knížečkou, která obsahuje nejen všechny texty, ale také zajímavé a inspirativní fotografie Vladimíra Boučka (snad jen ta s hořícím portrétem George Bushe se mi zdá příliš prvoplánová). A stejně jako obal je propracované i samotné album. Zatímco na koncertech Smrž-solitér možná opravdu napoprvé nezaujme, na albu je vše propracované do posledního detailu. Desítka doprovodných hudebníků a několik vokalistů posouvá výsledek tu k bluegrassu či country, tam k jazzu a onde k šansonu. Většinou však jde o kombinaci všech těchto žánrů, o vývoj v rámci písně, o střídání baladických a svižných pasáží. Díky dixielandové mezihře (Bosí a obutí), jazzové náladě (Poslední láska), pěkné trubce (Cukrárna) či saxofonu (Kaliningrad) nebo díky bluesovému rytmu (Cos ještě nenašla) je album Poslední láska tak zajímavé, tak pestré a tak plné, že při jeho poslechu nuda nehrozí ani náhodou.
Ovšem tím nejdůležitějším jsou Smržovy básnické texty. Každou z písní si můžete poslechnout opakovaně a vždy v ní najdete nové souvislosti, autor vás znovu bude nutit sahat po slovníku či encyklopedii, přiměje vás k přemýšlení. Prostě žádná oddechová a průtoková hudba, nýbrž zpívaná zamyšlení. Přiznávám, že hned úvodní Už mě okamžitě dostalo do kolen: „Už je mi víc než kdy bylo Mozartovi / už je mi víc než kdy Vysockému / podhůřím prodírám se k vrcholku svému / aby mi výhled zakryl zas vrchol nový."
V podstatě celý zbytek článku bych mohl sestavit z citací zajímavých obratů a bylo by to možná lepší než popis Smržovy básnické (takřka) dokonalosti. Protože si však můžete texty sami v bookletu vyhledat a přečíst, omezím se pouze na několik ukázek, které mě fascinují nejvíc. Úžasná je práce s biblickou symbolikou ve zdánlivě kacířské Nechtěné madoně: „Toužící madona / chtěla by vystoupit / v očích jí hasnou / dvě žhavé svíce // A těch třicet stříbrných / v náhrdelník zavěsit / nežli jich s věkem / přibude více." V hořké výpovědi o manželské krizi Všechno co chceš zaujme nejen samotný příběh („Seděl ve vlastním bytě / plný cizích myšlenek / zda ho opustila / či jen pro něco šla"), ale i některé obraty samy o sobě („viděla jeho tvář / něžnou tvář lučistníka / jemuž zatajili, že existuje luk"). Velmi pěkný je text Na jeden nádech velryby („Slyším zvuk nebeské harpuny / která nikdy nechybí / ale musím vynořit se na chvíli / tak na jeden nádech velryby") i hravá Stará myší skrýš. Jedním z vrcholů je pak závěrečná Skončil jsem s naprosto originálními rýmy („skončil jsem s básněmi: srdce a trn / s tajnými výlety do Prah a Brn"; „skončil jsem z žitím a bytím an Sich / skončil jsem s Heideggerem, tolik jsem zpych"; mimochodem slyšel vůbec ctěný posluchač či čtenář o Heideggerovi a o „bytí an Sich"?).
Na novém Smržově albu najdete zpívanou literaturu faktu (Kaliningrad; této písni bych však přece jen vytkl jistou upovídanost), odlehčenou „obyčejnou písničku" s naznačeným happyendem (Z Protivína do Těšínova), ryzí poezii (Horská Kvilda) i píseň vážnou navzdory svému názvu (Cukrárna, mimochodem jedna z nejsilnějších melodií alba). Najdeme tu nejen bilanční zamyšlení plné pokory (Už), ale i pokus pochopit postoje mladší generace (Prý hnuli se z míst). Smržův svět zahrnuje „dívky ze svatých obrázků reklamních panelů" (Kaliningrad) i „nevědomou madonu za oknem vagónu" (Nechtěná madona), básnické zpracování epiky (dialog Cos ještě nenašla včetně uvozovacích vět) i čisté lyriky (Poslední láska).
Že je Poslední láska jedním z nejlepších alb letošního roku, je bez diskuse. A tak Jiřímu Smržovi přeju nejen dostatek posluchačů, ale také folkového Anděla. Tak by si jej totiž konečně všimla širší veřejnost.
