Press "Enter" to skip to content

RADŮZA A BALBÍNKA: HVĚZDA DOMA

Je málo muzikantů oceněných významnou národní cenou, kteří mají měsíc co měsíc po třech koncertech v prťavém klubíku. A kterým je tam asi líp než ve velkých sálech. Prostál jsem si osmdesát minut na necelé čtvrtině čtverečního metru v Balbínce, abych se ujistil, že Radůza je jednou – a možná jedinou – z nich.

Radůza v BalbínceKdo nostalgicky vzpomíná na „staré dobré časy", kdy měli folkáči přeplněné sály a posluchači jim bez dechu viseli na rtech, by zajásal. Osmdesát lidí v sálku velikosti poloviny školní třídy, přičemž během písní necinkla jediná sklenička a mezi písněmi zase v bouři potlesku nebylo slyšet vlastního slova, to jsem snad naposled zažil při Plíhalově koncertu na koleji Větrník ještě před revolucí. Pro mnohé je „fenomén Radůza" módní vlnou, pro jiné hlavně kultovní záležitostí; zdá se mi ale, že na konci roku 2005 ani jedno z toho už tak zcela neplatí. Je to prostě výrazná pěvecká, skladatelská, textařská osobnost, která má co říct a říká to mimořádně přesvědčivým způsobem.

Živé vystoupení mi totiž ukázalo, že už nejde ani o řvoucí a dupající pouliční harmonikářku, ani o zatrpklou a zarputilou feministku (neřkuli mužatku), ba ani o naivní ne-umělkyni vytaženou nahoru kdysi Zuzanou Navarovou. Na koncertě sice nechyběly vyřvávačky typu Dědek s cibulí, Čutora nebo Vysockého Plachta, ale pak se kyvadlo zhouplo na druhou stranu a zněly něžné a melancholické písně. A sice se zpívalo smutně o trpké tváři lásky, ale taky nadějeplně a vesele. A jestli se na předchozích albech objevily drobné technické nedostatky nebo textová vata, koncert (kopírující poslední Radůzinu desku V hoře) představil vyhranou muzikantku s neuvěřitelným jazykovým bohatstvím.

Radůza v BalbínceTěžko říct, kdo všechno byl pro Radůzu na její cestě vzhůru inspirací. Samozřejmě kromě Zuzany Navarové, jejíž rukopis je na Radůze znát i v detailech. Třeba v průpovídce po písničce s částečně polským textem „pro ty z vás, kdo nerozumí polsky – nedopadlo to dobře" jsem slyšel i Zuzanin hlas. Ba dokonce si začínám myslet, že inspirace fungovala obousměrně a valčíky, které se Zuzaně začaly dařit v posledních letech života, jsou Radůziným vlivem. Přesto by velký rozdíl postřehl i hluchý. Zatímco Zuzana působila při zpěvu soustředěně dovnitř sebe, Radůza se viditelně vydává ze všech sil. A to i po mnoha letech koncertování a při tak velké popularitě, že by z ní mohla začít těžit a šetřit síly. Otevřenost je zřetelná nejen v interpretaci, ale i v textech. Kde Zuzana vytvářela hravou náladu a nepříjemnosti byly jen v náznaku, bere to Radůza útokem.

Silný a naléhavý hlas okamžitě připomenou Karla Kryla. Již zmíněná Čutora jako by vypadla z některé jeho desky. Oproti Karlovi je však Radůza mnohem lepší instrumentalistkou, ovládající kromě harmoniky a kytary i klavír. Pravda, tři písně s klavírem byly pro ni netypické, nečekaně meditativní (to není výtka), a zvládnutí nástroje ještě ne tolik jisté. Naznačuje to její další cestu? (V takovém případě, když už srovnávám, se nabízí další jméno – Filip Topol.)

Vystoupení v Balbínce by bylo instruktivní i pro pódiově nezkušené muzikanty. Ti mají pocit, že musejí hrát dlouho a rovněž dlouho mezi písněmi hovořit. Základní hrací doba byla u Radůzy něco přes hodinu, až přídavky to natáhly na výše zmíněný čas. Ale dojem u publika byl velmi kompaktní – mezi písněmi se skoro nemluvilo. Ono by to bylo zbytečné, když zpěvačka mluví texty svých písní.

Mnoho reportážních textů končívá frází, že to byl „moc příjemný" nebo „podařený" večer. O příjemnosti se v tlačenici mluvit moc nedá, ale že to bylo dobře investované nepohodlí, to bych podepsal. Těší mě, že Radůza je i na stálém vzestupu věrná klubům a že zdokonalování u ní jde cestou vlastní mravenčí práce. A že je možný být technicky perfektní, neotřelý i autentický zároveň. To není samozřejmé. Ať jí to vydrží.

(Fotografie převzaty z www.balbinka.cz.)